Jan Motal

Centrum pro mediální etiku a dialog
KMSŽ FSS MUNI
https://www.medialnietika.cz

ORCID 0000-0001-6124-6686
E-MAIL honza.motal@gmail.com
twitter
researchgate

radikalita a dialog

Blog / Imunitní deník #24

Loni vyšla knížka britského profesora veřejné správy Generace (v USA vyšlo jako Generační mýtus).[1] Vyvolala odezvu v zahraničním tisku, u nás se o ní psalo v Deníku N nebo na webu Seznam Zprávy. Duffyho ústřední argument je jednoduchý: koncept generace (ať už je X, Y, Z nebo jakákoliv jiná) sám o sobě nevysvětluje sociální změny, vedle toho je třeba vzít v úvahu například i skutečnost, že všichni procházíme nějakými generačními cykly (jsme mladí, zakládáme rodiny, stárneme) a historické události. Působí to jako osvěžující hlas volajícího na poušti a byl bych velmi rád, kdyby se kniha dočkala brzkého překladu do češtiny a rozšířila se ve všeobecném povědomí. Česká žurnalistika, ale třeba i aktivismus jsou totiž dlouhodobě poznamenány rozdělováním na generace, nota bene sloužícím k vytváření nějaké identity, která by umožnila „zakotvit“ těm, kteří hledají pevnou pozici pro svoji sociální kritiku.

Používám záměrně slovo „zakotvit“, protože generace je velmi nedůvěryhodný přístav spíše než živná půda, z níž nějaká radikální kritika může růst. Dobře to je patrné na slovu „boomer“, které alespoň v jisté části veřejné sféry u nás zdomácnělo, aniž by v českém prostředí mohlo vyjádřit něco více než slovo „páprda“. Zajímavý obrat nastal, když se někteří „páprdové“ tohoto hanlivého označení chytli, vetkli si je na trička a začali pořádat show „boomerovských chuligánů“ (mám tím na mysli samozřejmě duo Čermák-Staněk). Objevil se tak na světě úplně nový „brand“ – mimo kolekce triček (zcela v intencích přijatého šovinismu pro dámy Lady Hooligan, jako by nemohla dáma být plnohodnotnou boomerkou) zahrnuje například i pivní ležák. Hanlivé anglické označení se stalo hrdou vlajkou těch, kteří se vysmívají nové levici. Nejsem si jistý, jestli by něco takového bylo možné se slovem „páprda“, určitě by bylo méně sexy.

A to je právě úhelný kámen popularity „generací“. Jde o skvělou marketingovou značku, která toho moc neříká o realitě, ale velmi dobře umožňuje cílit produkty: ať už jde o zájezdní kabaret, pivní speciál, anebo politické hnutí. Hlásit se k „mileniálům“ a zároveň chtít kritizovat kapitalismus s vážnou tváří může jen ten, kdo podlehl víře v „generační entelechii“ a vyznává dogma „jedinečné generační DNA“, i když je „rozdíl mezi baby boomery a Generací X asi tak smysluplný, jako mezi Lvem a Pannou,“ jak výstižně napsal Louis Menand v New Yorkeru.[2] Nejde pouze o to, že není jediný důvod věřit v menší rozdíly mezi lidmi stejného věku, kteří se nikdy neviděli, než mezi rodiči a dětmi, kteří žijí v jedné domácnosti – „generační entelechie“ zcela pomíjí třídní hledisko, roli subkultur, vzdělání a sociální geografie.

Ostatně – jak píše Menand – když se v roce 1969 zeptali jednadvacetiletých, zda někdy kouřili marihuanu, osmaosmdesát procent uvedlo, že nikoliv – a válku ve Vietnamu schvalovaly dvě třetiny z nich. Žádná květinová generace ve Spojených státech nikdy neexistovala, jen květinová subkultura, která sice měla celospolečenský dopad, ale týkala se vždy jen omezené, privilegované skupiny z určité věkové kohorty. Ostatně – tehdejší středoškoláci z více jak padesáti podporovali konzervativní kandidáty na prezidenta, Richarda Nixona nebo George Wallace, což rovněž ukazuje, že žádná liberální generační vzpoura se neudála. Do „tiché generace“, která podle časopisu Time měla být konformní, zase patřil Bob Dylan, Jimi Hendrix, Martin Luther King, Susan Sontag nebo Andy Warhol.

Že se probouzí nějaké „generační vědomí“ je nebezpečná iluze, chlácholivá představa, že přese všechny sociální rozdíly jsme přeci jen všichni lidé nadaní stejným rozumem. Nebezpečí této iluze spočívá především v tom, že očekáváme od nové generace nějaké specifické chování, které vykazuje jen menšina; především si však tím potvrzujeme mýtus pokroku – ti, co přijdou po nás, přece musí svět konečně změnit. Nemusí. Svět nemění generace, ale sociální pnutí a tlaky.

Naposledy jsem heslo „teď lidé chtějí, aby šli dopředu mladí“ slyšel před deseti lety ve volbách, kdy jsem pomáhal s kampaní Zelených. Neznamenalo to nic jiného, než že chceme okopírovat úspěch Věcí veřejných a TOP 09, který stál na „čerstvých tvářích“. Všechny tři zmíněné strany prokázaly, že z takovýchto úvah se sociální změna neukuje, dnes nejde o subjekty s reálnou politickou podporou (Zelení jsou hluboko pod možností se do velké politiky někdy blízko dostat, TOP09 by dávno z parlamentu vypadala, drží ji jen koaliční smlouva) nebo dokonce po neuvěřitelných skandálech úplně přestaly existovat (Věci veřejné ještě dlouho budou strašit českou politiku jako obdivuhodně hanebný příklad politického byznys projektu – i když je trochu zastínilo mnohem funkčnější ANO). Piráti, zdá se, budou mít podobný osud.

Ne, generační myšlení lze aplikovat ve velmi omezeném a přesně popsaném prostoru, například v umění nebo nějakém akademickém oboru. Z hlediska společnosti jde ale o mýtus, který pro jakoukoliv smysluplnou sociální kritiku přináší více škody než užitku. A je-li používáno v politice, dokazuje jen očividnou skutečnost, že namísto reprezentace sociálních skupin s reálnými osudy a potřebami se dnes vládne podle metod politického marketingu. Což věru není překvapivé zjištění.


  1. Bobby, Duffy. Generations: Does When You’re Born Shape Who You Are? Atlantic Books, 2021.
  2. Louis Menand, It’s time to stop talking about „generations“. New Yorker, 11. října 2021. On-line: