Blog / Imunitní deník #13

V lidovkách jsem četl článek, že na smíchovském nádraží ožívá “duch undergroundu.” To mě zaujalo, ale než jsem se začal radovat, článek jsem dočetl. V zásadě reklamní text upozorňující na otevření nádražní restaurace v péči šéfkuchaře Tomáše Záhorského, známého z obrazovek TV Prima měl s undergroundem společné jen to jedno slovo – ostatně stejně jako celý ten pochybný podnik, “nádražní tankovna”, která na historii místa chce jen parazitovat.

Samozřejmě, je to přesně jak to známe ze studií populární kultury: původně podvratné strategie utlačovaných se za jistých konstelací stanou komerčním lákadlem. Stalo se to punku, grungi i ekologii. U domácího undergroundu je tento posun o to logičtější, že v současné kultuře je spojován především s odporem protikomunistickým, a protože zde již komunismus nemáme, už není žádný underground potřeba.

To je samozřejmě zcela mylné přesvědčení, které navíc okrádá člověka o místo jeho exilu. Zatímco kdysi mohly být nádražky, zapadlé kavárny nebo šumavské samoty místem, kam se bylo možné uchýlit před světem, s nímž jste kategoricky nesouhlasili, dnes jsou to výkladní místa turistiky, z nichž současný systém tyje.

Smíchovská nádražka klade otázku, na kterou nemám – ale hledám – odpověď: kde lze najít exil v rozvinutého kapitalismu, který vše dokáže proměnit ve zboží prodávané v úhledných a recyklovatelných balíčcích maloměšťáckým pozérům? Na tento vážný problém mi ještě nikdo nenabídl řešení. A přece ve svém srdci doufám, že underground je stále možný, i bez facebookové stránky a instagramových srdíčko.

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.

«
»