Bruno Latour do své knížky o teorii aktérských sítí („ANT“)1 vložil pozoruhodný dialog, situovaný do konzultace studenta s profesorem. Když jsem jej před asi deseti lety četl poprvé, přiznám se, že jsem jen matně pochopil, že Latourovým cílem je rozbít vědeckou fascinaci rámečky, tedy tím, co nazýváme framework – všezahrnujícími teoriemi, které si volíme na začátku výzkumu, abychom vyložili, tedy interpretovali a vysvětlili skutečnost. Poněkud staromilsky věřím, že dobré dílo a poctivé myšlenky se nejlépe osvědčují tím, že se k nim člověk může v různých chvílích svého života vracet a stále mu mají co nabídnout. Dialog „o tom, jak je těžké být ANT“, čili „jak je těžké být mravencem“, který se pohybuje v pinožení objektů a snaží se jejich pohyb a vztahy popsat, takovým testem u mě prochází: a kupodivu poskytuje dostatek námětů na přemýšlení i do oborů od vědy odlišných, jako je žurnalistika a pedagogika.
Nejprve vyjasnění: oboje má za cíl posouvat člověka dál. I když to žurnalistika nerada přiznává a svých literárních kořenů už se až na výjimky asi nadobro vzdala ve prospěch tržních cílů (jak si povzdechl i Jürgen Habermas ve své slavné Strukturální proměně veřejnosti), jejím primárním cílem v moderní společnosti je animovat veřejnou diskuzi, nebo být přímo její platformou. A podobně, jako se lidé u večeře nechtějí bavit o odtažitých, neosobních abstraktech, ale vypráví si o svých životech a přijímají z toho poučení (ať už si to uvědomují, či nikoliv), novinářská práce je vždy určitým druhém výchovy. Zde se tedy stýká s pedagogikou – každý žurnalista si musí uvědomit, že má zodpovědnost učitele. S tím rozdílem, že nestojí před tabulí, ale prostírá tabuli, k níž zasednou spolu jeho čtenáři s lidmi, které si do svých novin pozve. Z tohoto hlediska je nejen pochopitelné a zcela přijatelné, že by tabule měla být lákavá a podněcovat lidské smysly (tolik k výtce „tradičních“ novinářů vůči bulváru, že útočí na lidské pudy), ale rovněž by měla vytvářet vhodné prostředí ke společnému rozhovoru a hostitel by měl být dostatečně objektivní na to, aby dokázal hovor moderovat. Podobně, jako učitel musí zachovávat objektivitu ve vztahu ke svým studentům.
Přesto ale tento pojem objektivity nemá nic společného s hokynářským výměrem „objektivní žurnalistiky“. Není ale ani výzvou k relativismu. Jak píše Latour, lze být objektivní a relativistický zároveň – když přijmeme skutečnost, že „mít pozici“ (čili určitý pohled na věc) není v rozporu s přesvědčením, že existují objekty, které – nezávisle na nás – existují, jednají (proto dle mého soudu jde o teorii aktérské sítě, nikoliv sítě aktérů!):
„Pokud se můžeš na sochu dívat z mnoha úhlů, je to proto, že socha je třírozměrná a umožňuje ti, ano, umožňuje ti pohybovat se okolo. Pokud něco podporuje mnoho pohledů, je to proto, že je to vysoce komplexní, složitě poskládané, dobře organizované, a krásné, ano, objektivně krásné.“2
Bruno Latour: Reassembling the Social
Tohle je asi nejlepší definice objektivity, kterou jsem prozatím četl. Možná ji člověk může docenit až poté, co se zuby nehty snaží objektivitu ze svého slovníku vymýtit. Obrací totiž perspektivu (sic!) – objektivní není člověk, který o realitě hovoří, objektivní je realita a svojí složitostí nam umožňuje popisovat ji z různých úhlů pohledu. Ty lze skládat dohromady nikoliv jako prostou sumarizaci faktů, dat, ale jako velký obraz vždy nově a nově se propojujících ohnisek, v nichž se zjevují aktéři, ať už jsou to lidé, fotografie, emoce, zbraně nebo zákony.
Bohužel objektivita stále ještě příliš znamená to, před čím profesor svého studenta varuje: volbu apriorních rámečků, do kterých tento obraz zasadíme. Žádný malíř ale nezačíná od rámečku, jak říká Latour! Objektivní jsme tehdy, pokud jsme připraveni se svobodně pohybovat mezi různými rámci, které lze na realitu přikládat – jen tak se vyhneme tomu, že objektivitu degradujeme na klišé. Nikoliv pouze v tom smyslu, že samo slovo objektivní se stane frází (skutečnost dnešní novinařiny), ale především že operuje s frázemi, aby dostála iluzi objektivity.
Proto ať už stojíme před tabulí, nebo tabuli prostíráme pro ostatní, ať už druhým poskytujeme znalosti, anebo otevíráme prostor pro to, abychom spolu vyjednávali znalosti o tomto světě, objektivní přístup znamená: zbavit se klišé (či apologetických (sebe)definic, řečeno s Václavem Bělohradským3), aniž bychom se zbavili vysvětlení (teorií a rámců), z nichž tato klišé pochází. Objektivní nejsme my, ale skutečnost před námi, při jejímž popisu musíme umět dostatečně svobodně měnit rámce ne proto, abychom zjistili, který je nejpřiléhavější, ale abychom mohli vidět její objektivní komplexnost a krásu.
Jen potom lze hovořit o tom, že pedagog vychovává pro demokracii a stolovníci demokracii svými rozhodnutími tvoří. Ať už tato rozhodnutí budou jakákoliv, budou objektivní nikoliv proto, že by byla provedena z pozice „nikoho“, ale že budou odrážet složitou skládačku reality s respektem k aktérům, kteří ji tvoří. Analogicky tomu pedagogické vedení má učit cestovat mraveništěm, aniž bychom se ztratili, spíše než předávat slovníček, který mohou budoucí profesionálové používat pro utvrzení svého privilegovaného statusu (jehož základním charakteristickým rysem je, že jim nikdo nerozumí).
Takovou objektivitu lze s klidným svědomím přijmout jako regulativní ideu pro všechny obory, které touží po tom, aby se demokracie objektivně uskutečnila. Objektivita tedy neznamená nalézt jediné správné místo výkladu, ani, že žádné takové místo neexistuje – spíše je třeba chápat, že toto „místo“ je prázdné a naplňuje se komplexností skutečnosti s tím, jak se skládá, ohýbána různými aktéry. S Ernesto Laclauem lze říci, že objektivita jako existence prázdného signifikantu, čili absence výkladového rámce, který by byl určující, je podmínkou demokracie.4 Nejlepším obrazem takové naplněné prázdnoty je hetoimasia, kterou nenacházíme pouze v křesťanství, ale např. i v buddhismu: prázdný trůn očekává krále, kterým ale není nikdo z našich vladařů.
Literatura:
- Bruno Latour, Reassembling the Social: An Introduction to Actor–Network–Theory. New York: Oxford University Press, 2005.
- Ibid., s. 145–146.
- Ernesto Laclau, On Populist Reason. London – New York: Verso, 2005.
- „Veřejný prostor můžeme také definovat jako místo, kde probíhá emancipace od masové tendence k ‚apologetickým‘ (sebe)definicím systémů, jichž jsme součástí. Označuji jako apologetické […] takové (sebe)definice systému, které tautologicky redukují univerzální hodnoty na své partikulární zájmy […]“ Václav Bělohradský, Čas pléthokracie: Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně. Praha: 65. pole, 2021, s. 31