Na pozdvižení kolem „nerůstových“ požadavků především divadelníků lze pozorovat více symptomů toho, v čem je současná kultura už někde ve svých základech porouchaná a bezduchá, ale zde bych chtěl učinit pouze krátkou poznámku k tomu, co se mi jeví jako jádro celého problému. Těžiště nepřiměřeností, které povedou nejen k neporozuměním, konfliktům, ale pravděpodobně i ke štěpení v rámci infrastruktury české kultury, se projevuje nejen v onom dopise ministrovi, ale i v komentářích, glosách a rozhovorech (jako posledního zástupce tohoto druhu mohu uvést sloupek Ryšánek Schmiedtové v posledních Divadelních novinách). Lze je pojmenovat velmi lapidárně: potřeba zajistit si sociální a ekonomický status.
„Nerůstu“ ve smyslu hnutí požadujícího radikální změnu postoje k ideji pokroku a ždímání lidí i přírody totiž v artikulovaných požadavcích příliš není. Většinou slyšíme to stejné: divadelníci nemají dost peněz, aby uživili sebe či svoji rodinu, případně nejsou za svoji práci ohodnoceni tak, jak by si představovali. Cítí se pod velkým tlakem a vyčerpáni, jdou od projektu k projektu, mají pocit, že je společnost neoceňuje… Jistě, takto se v neoliberalismu cítí velká část společnosti. Nic z toho není specifické pro umělce, nota bene divadelníky: týká se to nás všech. Na univerzitách i přesto, že se velká část z nás může pochlubit alespoň těmi úvazky, bychom formulovali velmi podobné neduhy pracovního prostředí, v němž se nacházíme. Řešení, jež má nabízet „nerůst“, má spočívat v tomto: snížit tlak na umělce, dát jim jakousi finanční jistotu, nechat je, ať si ve svých laboratořích dělají, co chtějí, oni pak s něčím přijdou. Nahradit požadavky společnosti dané v grantech či v politice zřizovatelů důvěrou, péčí, umožnit jim prožívat radost ze života.
Nic z těchto požadavků není třeba považovat za směšné či nabubřelé, pokud je ovšem budeme chápat jako obecně lidské potřeby, které má požadovat celá společnost. Zároveň ale žádný z těchto požadavků není specificky „nerůstový“, ale dříve býval doménou odborářského hnutí. Nakonec na odborářský požadavek „více peněz, více volna“ je stát v politice nucen občas i slyšet, když silné organizace pohrozí stávkou nebo použijí nějakou podobnou, historicky osvědčenou metodu. I odboráři (anebo právě oni) ale vědí, že je třeba organizovat odpor na co nejkomplexnější úrovni, sdružit co nejvíce oborů, pracovišť, vytvořit masovou sílu. Stížnosti velmi malé skupiny umělců (malé i v rámci umění, rozhodně nezastupující ony čtyři procenta průmyslového výkonu země, s nimiž se „nerůstoví“ divadelníci často ohánějí) nemohou mít účinek, nemají-li podporu či sympatie větší části těch, kterých se problém týká. A tuto podporu tato skupina nemá, neboť ji ani nehledá. Neartikuluje postoje větší části umělecké scény, spíše od nich odtrhla – jakékoliv řeči o demokracii či spravedlnosti blednou ve chvíli, kdy se veškeré akce (dopis i diskuze) dějí nedemokraticky, jako nástroj omezené vlivové skupiny, která nemá podporu velkých oborových organizací, nezapojuje do svých politických vystoupení ty, kteří se politické práci prosazující větší podporu umění a kultury věnují dlouhodobě a systematicky (vedl jsem za poslední dva měsíce několik rozhovorů s lidmi, kteří na ministerstvo či mezi zastupitele dochází, účastní se jednání a snaží se realisticky připravovat nějaká řešení – nikdo se nevyjadřoval o celé iniciativě než s odporem).
Čili v zásadě odborářské požadavky, jsou formulovány a prosazovány v rozporu s tím, co by podobný spravedlivý a politicky pragmatický přístup vyžadoval (nota bene – chtějí-li hovořit s výrazně pravicovým ministrem, který je už ze svého předchozího působení znám spíše jako politik podnikatelského typu či dokonce lobbista, rozhodně ne levicový aktivista). Nemohou dosáhnout kolektivní podpory, protože nejsou kolektivně vyjednávány. Ale nemohou se s čistým svědomím ani odvolávat na nerůstové hnutí, které si berou spíše jako rukojmí. Proč?
Především proto, že cílem nerůstového hnutí je transformovat vztahy v celé společnosti k větší skromnosti, k uznání činností, které nespadají do průmyslové definice práce (jako je péče o rodinu), k zvýšení míry štěstí ve společnosti tím, že se míra spokojenosti lidí se svým životem promítne do hodnocení činností a vytlačí konzumní a ekonomické hodnoty. Čili nejde o obranu práv nějaké profesní skupiny.
Francois Schneider před deseti lety prohlásil na konferenci k nerůstu v italských Benátkách:
„Nerůst..to je kolektivní, demokratické rozhodnutí, že budeme méně konzumovat a více žít. Je to pochopení situace: zdroje docházejí, musíme se přizpůsobit. Je to také snaha o skutečnou demokracii: zkusme vytvořit instituce, které by byly skutečně dílem nás – občanů.“
https://hn.cz/c1-58213510-nerust-po-italsku
Smyslem nerůstu je redukovat naše představy o našich kariérách a vrátit se ke společenství, jehož jsme součástí; nahradit leccos z toho, co dnes pro náš zběsilý životní styl musí zařizovat ekonomika a nahradit to vlastní prací v nově uvolněném čase. Dát díky tomu prostor stýkat se s jinými lidmi, než jsou naši kolegové v práci, s nimiž se honíme za hospodářskými ukazateli, společně rozhodovat o světě, v jakém chceme říci. Nerůst je demokratický proto, že vytahuje lidi z kategorií, do nichž je uvrhla dělba práce, a vrací je do organického prostředí společnosti, v němž si nikdo nemůže nárokovat monopol na tvůrčí aktivity. Jestliže „nerůstoví“ divadelníci šermují „imaginací“, skutečný nerůst znamená, že je třeba vrátit imaginaci do každodennosti všech, nenechat ji za branami pečlivě střežených kulturních institucí.
K nerůstu se už před lety přihlásila mezinárodní iniciativa vědců a vědkyň [1] a je symptomatické, že oni svoje nároky nevyjadřovali jako odborářské požadavky o zlepšení své sociální situace. Jde totiž o komplexní ekonomický problém, který vyžaduje zabývat se hospodařením se zdroji, finančnictvím, otázkou daňové zátěže apod. „Nerůstoví“ divadelníci ale o svém hospodaření se zdroji nehovoří, nemluví o tom, jak jsou jejich požadavky spojeny s představou transformace jejich institucí do nerůstových provozů, jak by sami případně snižovali nejen svoji produkci, ale především svoje vlastní nároky spolu s tím, jak by měnili zaměření své práce, aby více vyjadřovalo základní étos nerůstu: být součástí společenství, podílet se na něm, pomáhat. V komentářích, které jsem četl, se opakuje motiv „špatného pocitu“ z toho, že se má dělat divadlo, když je válka. Nerůstový umělec by věděl jak odpovědět: stal by se dobrovolníkem, zapojil se do péče o uprchlíky nebo třeba o ty, na které dopadá inflace.
V souladu s tím, co Christopher Lasch napsal ve své Vzpouře elit, vyjadřují současné „nerůstové“ požadavky části umělců spíše odtrženost od okolního světa a úsilí zajistit si svůj společenský status, potvrdit svoje elitní postavení v rámci společenské dělby práce. Chtějí zůstat těmi, kdo jsou společností oceňováni za to, že prostě existují – protože máme věřit, že cokoliv v poklidu, který jim zajistíme, vytvoří, poskytne veřejnosti takové služby, jak by to nikdo jiný nedokázal. A to nikoliv proto, že by dělali to, co společnost žádá, ale co chtějí dát společnosti sami. Na tom není nic nerůstového, to je docela standardní projev fortifikace elit. Na jakém základě lze něco takto nabubřelého tvrdit? Nota bene v čase, kdy se neutápíme v nějakém nadměrném hospodářském růstu, ale dopadají na nás důsledky pandemie, války na Ukrajině a zčásti již i environmentální katastrofy, do níž se řítíme?
Pravdou je, že tato část umělců se většinou nenachází v dobrých ekonomických podmínkách. Ale to se týká významné části společnosti, mimo hranice menšinového umění. Ano, je třeba začít reálně řešit neuspokojivé dopady neoliberální ideologie na naše životy, pátrat v kořenech našeho socioekonomického systému po patogenech, které hubí celé společenství. Ale je hanebné dělat to formou boje o společenské a ekonomické postavení skupiny lidí, která si přivlastňuje výhradní právo na „imaginaci“ (sic!). Jak píše Lasch – krizí demokracie a překážkou sociální spravedlnosti je, když se kultura odděluje do vlastní, uzavřené sféry. Každý člověk, ať už úředník, dělník či železničář, musí ve skutečně demokratickém režimu být kulturní, nezávislou a sebevědomou bytostí, která po svém vyjadřuje svoji životní zkušenost. I když nelze pominout, že vždy budou existovat lidé, kteří píšou básně, hrají na housle nebo malují lépe než ostatní, požadovat o uznání „statusu umělce“ není nic jiného než reprodukovat sociální nerovnosti vedoucí nakonec k demokratickému deficitu. Nerozumím tomu, jak mohou „levicoví“ umělci (protože alespoň část z „nerůstových“ divadelníků se k levici hlasitě hlásí) preferovat vlastní klid před budováním spravedlivější společnosti…
I na českých divadelních scénách lze občas vidět heslo francouzského máje `68 „všechnu moc imaginaci“. Ano, pojďme tedy konečně brát imaginaci vážně, vymaňme ji z uměleckého habitu a přiznejme, že schopnost žít tvůrčí život máme všichni – to je ostatně odvěké přání všech skutečných levicových intelektuálů:
„‚Velké umění‘ by už nebylo jen výsadou několika šťastlivců s transcendentálním nadáním, ale něčím, co je symfonicky začleněno do našeho každodenního života. Socialismus bude prvním absolutním uvolněním tvořivosti v dějinách lidstva, v němž bude moci rozkvést celá představivost, nadání a duševní i fyzické schopnosti každého jednotlivce.“
Alexander Billet, All Power to the Imagination. Jacobin 5.9.2016, in: https://jacobin.com/2016/05/music-culture-beatles-socialism-record-labels-ownership
A jen potom budeme moci zodpovědět otázky, co to je umění, co dává společnosti a které jeho podoby si zaslouží veřejnou podporu nad rámec toho, jak umění prostupuje životy nás všech. Nebezpečím takové diskuze, jež bude nutné podstoupit, samozřejmě zůstává, že umělcem v tomto smyslu nebude moci být každý, kdo to o sobě prohlásí. Vymaníme-li se z diktátu dělby práce, která vytvořila moderní umělecký establišment, můžeme vrátit umělce na jeho korektní místo ve společnosti – jako barda, který je jejím hymnistou i prorokem. To bude ale vyžadovat úplnou proměnu toho, jak dnes umění chápeme, včetně jeho vymanění z vulgárního chápání „profese“ běžného v naší kultuře.