Největší lidské bolesti – nemoc, hlad, vyhnanství, nechtěná samota. Základní lidské potřeby – čistý vzduch a prostředí, jídlo, střecha na hlavou a sdílení s druhými. Lidská důstojnost povstává z toho, že dokážeme s důvěrou hledět nejen na nejbližší dny, ale i týdny a roky, a vědět, že budeme moci žít, pracovat, milovat. Vlastně toho není moc, a přece je to pro člověka v globálním světě pořád luxus. Chlácholíme se, že lidé starých epoch žili v neustálém ohrožení; snad ano, ale ohrožení lidské důstojnosti v moderní době je hanebné proto, že již dokážeme tyto základní potřeby zajistit všem na světě, ale stále jsou prostředky k tomu rozdělovány nespravedlivě.

I když žijeme v té nejbohatší části světa, i tyto bolesti se týkají významné části evropské i české společnosti. Co více, ohrožují čím dál více lidí: inflace, zablokování světové obilnice válkou, finanční prostředky státu omezené nutnou podporou napadené země i vyčerpané pandemií.

Jak může umělec takové skutečnosti ignorovat? Nemůže. Ale jistá část uměleckého světa se to naučí, protože nemůže jinak: zbláznila by se. Je to adaptace na podmínky, v nichž každá tvorba je podezřelá. Proč píšeme, malujeme, natáčíme, hrajeme? Někteří proto, aby pobavili, vytrhli společnost z těchto bolestí. Dobře, to by mohl být uspokojivý motiv, kdyby nebyl většinou znečištěn egoismem ziskuchtivosti. Jiní chtějí vytrhnout společnost z letargie, otřást jí, upozornit na problémy a jejich podmínky. Být svědky bolesti i toho, že má řešení. To je ušlechtilý motiv, který ale klade velké nároky na umělce, jenž musí být schopen tyto problémy i podmínky pochopit, uchopit a nechat je pronikat svým dílem – jež musí být dostatečně pochopitelné pro diváka, jenž má být „otřesen“. Takovému umění lze vyjádřit velkou úctu, ale zároveň je třeba poznamenat, že je vyhrazeno nemnohým. A právě tito nemnozí si zaslouží podporu společnosti, ale zároveň o ni pravděpodobně žádat nebudou – z mojí životní zkušenosti vyplývá, že jde většinou o skromné a pokorné lidi, kteří často nad svým dílem pochybují a je jim protivné se s ním hlásit o veřejnou podporu. Nevím, zda je to potřeba proto, aby člověk dokázal takové umění dělat, jistě to není pravidlem, ale určitě je to časté.

Existuje ještě jedna skupina lidí, jejíž početnost nechci odhadovat, neboť v posledních letech mám dojem, že je mimo zábavní umění majoritou. Protože ale chápu, že tento dojem může být spíše výsledkem mého vlastního duševního rozpoložení a neblahých důsledků nadměrného kritického přemýšlení, raději budu předpokládat, že se mýlím. Tato skupina umělců je složena z rozličných typů, mezi nimiž jsou skutečně talentovaní lidé (pokud talentem rozumíme nikoliv schopnost naplnit určitou estetiku, ale samostatně vysoustružit komplexní dílo), kteří ale z různých osobních i společenských důvodů upadají do tvůrčí letargie; patří sem prostřední řemeslníci, kteří by se výborně uplatnili v zábavní tvorbě, ale z nějakého důvodu jí pohrdají a myslí si, že mohou dělat lépe; jsou tu i úplní neumětelové, kteří se k umění přichomýtli proto, že současný umělecký provoz přeje spíše sebevyjádření než tvorbě – a tak stačí prostě vystavovat sama sebe… Tato třetí skupina zaměnila tvorbu za prostou existenci, proto nejcitelněji vyžaduje pomoc. Nemá jinou možnost.

První dvě skupiny vyjadřují to, co Landauer nazýval „duchem“ a Williams „strukturami prožitku“ společnosti, ti první umělci konejšivě, druzí nabízejí hlubší poznání a sebereflexi. Třetí skupina je odpojena od společnosti a vyjadřuje pouze svůj vlastní strach o existenci v uměleckém světě. První dvě skupiny si zaslouží podporu veřejnosti v době, kdy se zvyšuje míra bolesti – zábavním umělcům by nemělo být bráněno v jejich díle, nezávislým by měly být vytvářeny podmínky pro tvorbu; v ideálním světě tyto dvě skupiny zaniknou, neboť bavit se dokáže každý a nemnozí, kteří dokážou překročit každodennost výraznou vizí, dokáže společnost plně integrovat jako své bardy…

Třetí skupina je luxusem, který si můžeme dovolit v dobách hojnosti, chceme-li. Z estetického, ale i etického důvodu je ale problematické alokovat na ni prostředky, které jsou v časech krize potřeba jinde. Umění není navzdory letoře moderního uměleckého establišmentu „nutnost“, ale je průvodcem lidské existence, která se v posledních staletích osamostatnila do oboru žijícího vlastními zákony. Tento obor musí vždy znovu dokládat, jak přispívá k naplňování základní lidské potřeby – důstojnosti – vždy znovu a znovu, aby vyvracel trvalé podezření, že jde o novou kastu od společnosti odtržených, za obecní peníze vydržovaných kněží.

Takový je rozdíl mezi uměním – institucí a uměním – tvorbou. Navzdory veškeré instrumentálnosti technologické doby, to je rozlišení, které trvá minimálně od doby romantismu a stále nevidím důvod na něm něco přehodnocovat. S tím rozdílem, že dnes již institucí umění nejsou pouze akademie, ale i mnohé „stínové akademie“, jež se spíše omylem hlásí k nezávislé scéně.