Kontakt

Jan Motal
Kabinet pro výzkum divadla a dramatu
Divadelní fakulta JAMU
Mozartova 1
662 15 Brno

ORCID0000-0001-6124-6686

E-MAIL honza.motal@gmail.com

twitter
researchgate
blog

radikalita a dialog

Blog / K metodologii příčné vědy

Charakteristickými rysy současného akademického světa jsou fragmentace a rozhojňování oborů. Lze začít z jakékoliv strany: máme tu mediální studia, studia nových médií, žurnalistická studia, televizní studia, rozhlasová studia či filmová studia, vedle toho rovněž sociologii, psychologii či historii médií. Aby toho nebylo málo, do všech těchto oblastí zasahují rovněž komunikační studia, kulturální studia. Hovoří se také o politické ekonomii komunikace či médií a mediální výchově, a to zcela vynechávám umělecké obory, jako jsou intermédia nebo digitální umění, které se s předchozími v mnohém překrývají. I když se pod každým z těchto pojmů skrývá odlišný pohled na média, s do jisté míry odlišnou teoretickou i metodologickou tradicí. Průniky jsou však zřejmé na první pohled v textech a osobnostech, na které obory odkazují, v otázkách, jež si kladou a často i v autoritě, kterou si v odpovědích na ně osobují. Podobná situace je i v jiných oblastech (tak se divadelníci sžívali s performativními studii, aby se náhle o slovo přihlásila performativní filozofie, jež se do obdobného pole dosud opanovaného antropologií a sociologií pustila z jiné strany), dalo by se pokračovat pravděpodobně donekonečna.

Každý z těchto oborů se institucionalizuje, což znamená především nutnost obhájit smysl své existence v akademickém provozu. Aby se mohlo začít vyučovat intermédia, musí tu být profesoři a docenti tohoto oboru, kteří svoji roli mohou plnit pouze tehdy, pokud existují odborné žurnály a konference, které se na toto pole specializují. Ruku v ruce s tím jde boj o grantové příležitosti, je třeba obhájit se před zavedenými obory, ukázat produktivitu spoluprací s praxí. Hovoří se pak o tom, nakolik jsou absolventi těchto oborů uplatnitelní na trhu, dokazuje se interdisciplinární význam takových podniků pro výzkum stěžejních otázek našich životů, vysvětluje se produktivnost nových přístupů a pohledů.

Nakonec ale nedochází ke spojování a spolupráci, která by přemisťovala existující průrvy, krátery a propasti mezi různými akademickými obory, ale vzdálenosti se ještě prohlubují. A to přímo úměrně tomu, jak moc je třeba doložit, že každá z nových specializací je specifická a vyžaduje odlišnou expertizu. Nakonec můžeme k jedinému tématu, jako je například koncentrace vlastnictví médií či sdílení memů na internetu, nalézt tolik odborníků z tolika různých oborů, že se jakékoliv poznání ztrácí v mozaice postojů, jež je nejprve třeba dešifrovat vzhledem k podmínkám jejich vzniku a vývoje, aby vůbec měly nějakou sdělnost.

Tato proliferace expertíz a oborů podemílá schopnost akademického prostředí angažovat se v realitě, a spolu s narůstající specializací dnes univerzity přispívají k dalšímu rozbíjení možného veřejného vědění na spíše elitní, ne-li vyloženě soukromé badatelské tradice. Tak se v akademickém prostředí projevuje performativní estetika pozdněmoderního kapitalismu, jak o ní psala Sianne Ngai [1].

Pokud něčím měly být příčné vědy, o nichž psal před půlstoletím Roger Caillois, pak určitě ne takovou roztříštěnou tabulkou skla, z níž už jen sotva někdo poskládá celek. Nezapomeňme, že jeho myšlenka vycházela z kritiky tunelového vidění „akademických krtků“, kteří přes své disciplíny nezahlédnou souvislosti:

Na všech úrovních potřebujeme předávací stanice: anastomózy a koordinační body, nejen pro shromažďování kořisti, ale především pro porovnávání různých procesů (…) Příroda je jedna. Její zákony jsou všude stejné, nebo alespoň jsou souladné a koherentní a odpovídají si v různých říších, zeměpisných délkách a šířkách. Každá věda zkoumá určitý segment, to znamená, že zkoumá soubor jevů, dat, jedinců nebo reakcí vykazujících podobné nebo paralelní vlastnosti. Aniž by však byly arbitrární, hranice, které tyto soubory vymezují, jsou často ještě ošidné. V každém případě byly určeny pomocí kritéria, které, i kdyby bylo sebelepší, nutně vylučuje všechny ostatní (…) To mate, rozděluje a klame badatele, namísto toho, aby je to vedlo k hlubokému, tajemnému a plodnému vztahu. [2]

Caillois hovoří sice o příčných vědách v plurálu, ale má na mysli jednotné vědění – příroda je totiž jen jedna. Jeho kritika akademického světa dnes ještě není vyčpělá, ale naopak se jeví jako velmi prozírává; Caillois naslouchá Foucaultově zprávě o smrti člověka moderních humanitních věd a reaguje touhou vrátit se před tuto událost. A to nikoliv do doby, kdy byl autonomní člověk ještě v plné síle (bylo tomu snad někdy tak?), ale před ni, kdy ještě byl součástí přirozeného řádu. Ale co to je tato přirozenost je třeba zkoumat mimo moderní představy o podstatě člověka, která byla formovaná hospodářskými úkoly moderní doby. Jež jsme samozřejmě neopustili, ale transformovali do zcela nové, fluidnější podoby v informační společnosti.

Píše-li Caillois, že jej napadlo „srovnat zvyky kudlanky nábožné (nebo jiných živočišných druhů, u nichž samice požírá samce před pářením nebo po něm) se strachem z ozubené pochvy (strach, který se často vyskytuje u některých typů neuropatů) a s mýty o bohyních nebo osudových ženách, jejichž objetí se ukáže jako smrtící,“ navrací se ve svém myšlení k principům ještě předklasickým. Příčnost nemá spojit různé obory iluzí o jedné tabulce, kterou lze vystihnout celý náš svět, ale spíše otevřít knihu přírody jako vyprávění rozkládající se v šíři homologií a analogií, tedy souvislostí daných geneticky a podobností. V tom prvním případě se člověk spojuje s hmyzem evolucí a stává se součástí jednoho Stvoření, v tom druhém s kudlankou sdílí osud, alespoň do jisté míry. Řečeno s Mikulášem Kusánským – s největším souhlasí to nejmenší, maximum a minimum je ve všem, a nemůže tedy být v protikladu (stejně jako člověk nemůže být v protikladu s kudlankou). [3]

Platí zde to, co Foucault popsal jako epistémé předklasické doby: svět zobrazuje sebe sama, „země opakuje nebe, tváře se zrcadlí ve hvězdách a rostliny v sobě skrývají tajemství, které slouží člověku.“ Reprezentace není pouze věděním, ale i svátkem, opakujícím „divadlo života či zrcadlo světa.“ [4] Důsledkem tohoto obratu se opouští antropomorfismus vědy, která dodnes přírodu překládá podle potřeb člověka: „nejde o to, vysvětlit jisté záhadné skutečnosti pozorované v přírodě pomocí člověka. Naopak, jde o to vysvětlit člověka (řídícího se zákony téže přírody, k níž patří téměř ve všech svých ohledu) v termínech obecnějších forem chování, které jsou v rozšířené v přírodě u většiny druhů.“ [5] Nedejme se mýlit – nejde o redukcionismus, spíše naopak. Jak Caillois poznamenává, příčný přístup vyžaduje opustit i představu, že příroda je uspořádána podle principu efektivity. Neboť právě toto pravidlo je antropomorfické a vnitřně propojené s nároky sociálního a ekonomického systému, v němž žijeme.

Svítilka sarinamská (Fulgora laternalia) dle Emila Blancharda, 1868. Zdroj.

Caillois ukazuje, jak se četba „knihy přírody“ neobejde ani bez umění a náboženství. Poezie či rituál nemohou být vyloučeny z příčné metody, protože jde o další segmenty našeho poznání přírody, které sice mají technický charakter spíše, než teoretický, ale právě proto dokážou podpořit zrcadlení analogií. Není třeba vymýšlet nic nového: umění tuto roli plnilo vždy. Idea, že estetika performativity nebo intermédií z povahy novosti svých metod přinesou nějaké lepší řešení, je nesena spíše touhou najít definitivní odpověď, konečnou metodu a vyčerpávající teorii (jakkoliv tekutá a rizomatická má být), než příčným myšlením oddaným principu homologuje a analogie. Z tohoto hlediska totiž mezi mimikry svítilky surinamské, převlekem alžbětinského herce a performancí Mariny Abramovičové není rozdíl epistemologický, jenž by to či ono chování činil blíže pravdě (čili quidditas věcí); jde spíše o příbuznost, zrcadlení, zdvojení, jakkoliv pokaždé jiného druhu a souvislostí. Podobnost je ona „neviditelná forma toho, co z hloubi světa činí věci viditelnými“ a útvary, jimiž studujeme skutečnost kolem nás jsou jen metodou, jak ji vytáhnout na světlo. [6]

Toto „dešifrování“ je ale pro nás, pozdněmoderní lidi, odlišné od četby „knihy přírody“, jak ji praktikovali renesanční alchymisté. Pryč jsou již esence, kterými mohli naši předkové ještě věřit, pryč je jistota, že jazyk je božského původu. O nic méně nás však řád analogií nesráží na kolena v úžasu a posvátné hrůze, která nakonec smiřuje vědu a náboženství, aniž bychom museli přijmout autoritu některé ze sociálních institucí, které nazýváme církvemi. Není to nakonec nová analogia entis, která nám umožní zahlédnout jiskry božského stvoření? Dnes opět víme, že žádná lucerna lidského vědění nesvítí dost na to, abychom prohlédli do všech koutů světa; každé dešifrování přírody je pouze šmátráním v temnotě, na jehož konci (nikoliv začátku) nás čeká jen němý úžas. Temnota, ne světlo je zdrojem naděje pro lidské vědění, a to nikoliv jakožto cenzura, umlčování a redukce, ale vědomí nemožnosti nalézt univerzální podstatu, která umožní kterémukoliv z oborů být oním oborem, jenž nám vysvětlí svět, bytosti v něm i člověka.

Má-li tedy být dosaženo nějakého kritického poznání, které nám navíc umožní transformovat naši sociální realitu, abychom překonali či zmírnili nebezpečí hrozící environmentální katastrofy, musí jít o poznání příčné, čili takové, které nespoléhá na tvorbu nových disciplín a oborů, neotevírá nové metody a teorie, ale hledá spojnice a analogie, hovoří z konkrétního místa různohlasem toho, co již známe. Tento locus, z něhož čteme či píšeme, není fixovaný, ale pro každého badatele je jiný; homologicky jsme ale všichni spojeni s jedinou přírodou, s jediným stvořením a jediným posvátným úžasem, k němuž taková věda směřuje. Umělci jsou její součástí a nemusí se ani bát oborů, k nimž nyní z konkurenční obavy přistupují obezřetně, ani cítit méněcenní a hledat nová ospravedlnění pro svoji existenci. Takováto příčná věda je singulární, ale nikdy neformuluje konečnou teorii, protože vždy je tu ono konkrétní „kde“ a „kdy“, jež určuje naši řeč (ať už jí je čtení, psaní či mluvení). Tím je i zajištěno neustálé obnovování, které čerpá z temnoty, jíž nakonec lidské vědění vždy nutně musí být. Protože – jak praví Kusánský – největší ani nejmenší nelze poznat lidským rozumem, který zná pouze vztahy, poměry a rozdíly [7].

Oproti příčnému bádání, jak jsem je tu načrtnul, se jakákoliv interdisciplinarita zaměřená především na uspokojování institucionálních potřeb jeví nejen jako nedostatečná, ale přímo škodlivá.


[1] Sianne Ngai, Our Aesthetic Categories. Harvard University Press, 2012.

[2] Roger Caillois, A New Plea for Diagonal Science. In: The Edge of Surrealism (ed. Claudine Frank). Durham – London: Duke University Press, 2003, s. 344.

[3] Mikuláš Kusánský, O učenej nevedomosti. Bratislava: Pravda, 1979, s. 35.

[4] Michel Foucault, Slova a věci. Brno: Computer Press, 2007, s. 19.

[5] Caillois, s. 345–346.

[6] Foucault, s. 27.

[7] Kusánský, s. 37.