Blog / Imunitní deník #10

Je zcela přirozené, že v nových situacích, na něž umělci nebyli připraveni a jsou jimi nuceni upravit svoje chování a způsoby tvorby, hledají tvůrci i nová slova a vyjádření. Tento jev sám o sobě příliš zajímavý není; pozoruhodné však je jakým způsobem svůj slovník obohacují a jak slova používají. Moderní umělci sahají ve zvýšené míře do lexika různých vědeckých oborů – naposledy tak pronikl i do divadla pojem „remediace“.

Posun ve významu je zřejmý na první pohled: v sociologii médií pojem označuje spíše strukturální a funkcionální proměny médií, kdy nová média v sobě obsahují principy médií starších (a naopak). Divadelníci jej ale dnes používají pro označení triviální skutečnosti, že namísto představení na jevišti svůj autorský záměr prezentují v on-line prostředí. Samozřejmě, že i v takovém případě se uplatňuje jistá míra remediace, nicméně slovo odkazuje spíše na komplexní proměny mediální světa v jeho celistvosti než prostý přenos díla z jedné technologie na druhou.

Divák si pod remediací nepředstaví nic konkrétního, spíše strne nad odborným termínem a spojí si umělecké jednání s nějakou vysoce sofistikovanou a expertní činností. Dalo by se to říci mnohem jednodušeji, bez nátěru expertnosti. Videopřenos, záznam inscenace, televizní inscenace, multimediální web – to vše jsou zaužívané pojmy, kterým dobře rozumí laici a dokážou adekvátně odhadnout, v jaké komunikační situaci se nacházejí.

Záliba současného umění v odborných pojmech tak primárně slouží k posilování pocitu, že divák je svědkem něčeho odborně významného (nezávisle na tom, zda tomu tak ve skutečnosti je), že se účastní další fáze pokroku vývoje umění k něčemu mnohem sofistikovanějšímu, modernějšímu. Zvyšuje asymetrii komunikačního aktu, kdy se tvůrce stává vlastníkem vědění, jehož musí publikum teprve dosáhnout.

Umělci dnes už nebojují s průmyslovou společností, jejich nepřítelem není instrumentální racionalita. Naopak se hlásí k vědeckému žargonu, z něhož si půjčují hesla a fráze. Tím bezděčně přiznávají, že doba suverénního a svébytného uměleckého výrazu je ta tam. Je-li třeba dnes brát na sebe masku experta, vědce či technologa, abychom činili umění, ztrácí se důvod, proč bychom měli umění vůbec sledovat či dělat: lépe je jít ke kováři než kováříčkovi a přečíst si odbornou knihu nebo sledovat vědecký dokument.

To, co ve skutečnosti umění v takových případech divákovi přináší, je zážitek modernosti parazitující na hedonistické touze „být při tom“. Tím, že umění rezignuje na vlastní názvosloví, hledání vlastních cest k novému vyjádření a budování stylu na základě dialogu s publikem, vzdává se vůbec své stylistické autonomie a kapituluje před mytologií informační společnosti (čili že jediný přijatelný způsob vědění je ten expertní). To je ovšem prastará platónská otázka: můžeme brát umělce za experty? Platón bojoval proti nároku umění na náboženské vysvětlení světa a postavil proti mýtu pravdu – čili filozofii. Dnes umění vrací úder: kramaří ve filozofickém slovníku a hlásí se zpět o svoje místo vykladače světa z pozice bývalého nepřítele. Nedokáže být už konečně dostatečně sebevědomé, aby své místo pod sluncem obhajovalo vlastní prostředky?

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.

«
»