Blog / Imunitní deník #9

Otázka, zda by dnes mohl vzniknout seriál pro mládež, jako byli Návštěvníci Oty Hofmana a Jindřicha Poláka, nemá pouze nostalgickou hodnotu. Vědecká fikce, která se v československém prostředí míchala s populární kulturou pro děti a mládež (nakonec i Součkovi Slepí ptáci vyšli jako četba pro základní školy), v poválečném období cirkulovala kolem otázky budoucnosti světa s náznaky naděje, které ze poslední desetiletí vyprchaly. Dnes je mládež odkázána buď na dystopické blockbustery, hrůzostrašné detektivky plné tajemství, anebo poučné seriály tvarované na míru pro digitální generaci. A my ostatní s ní.

Rozdíl mezi příběhy o kontaktech s mimozemskými civilizacemi, nepředstavitelně vyspělými technologiemi či o důsledcích robotické evoluce, které byly napsané v druhé polovině dvacátého století, a těmi z přelomu tisíciletí (do něhož pořád ještě řadím i dnešní dobu v její setrvačnosti) tkví především v tom, že ty starší připouštěli utopii alespoň jako možnost. Tak jako seriáloví „návštěvníci“ připlouvají do současnosti z budoucnosti sjednoceného lidstva, které do demokratických procesů zapojilo dokonce i delfíny, tak i Ikarie XB1 vyplouvá z civilizace míru a rozumu a hrdinové Součkova pátrání ve středu Země se vítězně postaví proti vojenskému využití mimozemské technologie a uchrání svůj nález pro mírové mezinárodní společenství vědy. Alespoň ve východním bloku se ve vědeckofantastické literatuře uchovávala i ve stínu studené atomové války myšlenka, že je možné a žádoucí dosáhnout sjednocení lidstva pod mírovou zástavou. Ovšemže komunistickou: nicméně alespoň nějakou.

Proti těmto představám (na nichž mimochodem vyrůstala podstatná část současné generace produktivního věku) se jeví plocha současné populární kultury o budoucnosti lidstva jako přehlídka zmaru, cynismu a nedůvěry. Je jistě možné tvrdit, že ve velké části poválečné světové sci-fi udržovala záblesky optimismu právě socialistická víra, která pronikala z východního bloku i do západních univerzitních kampusů a vědeckých pracovišť. Koneckonců naděje je vždy spojena s určitou podobou víry, ač ta nemusí být nutně náboženská. Se zhroucením východního bloku a vítězným nástupem neoliberální ideologie volné společnosti soutěžících individuí spojených utilitárními vztahy se pak nutně musel proměnit i ráz futuristických příběhů. Ale takové vysvětlení je příliš ploché.

Zakládající osobnosti sci-fi sdílely přesvědčení o univerzálnosti vědeckého poznání (méně už o univerzálnosti lidského rozumu, jehož limity spíše spisovatelé odhalovali). Mírová globální společnost se jevila jako regulativní ideál, řečeno poněkud kantovsky. Čili logický a nutný, věříme-li v univerzální charakter západního myšlení. To však bylo podtrhnuto rozpadem univerzalizujících politických ideologií (vzpomeňme jen na roli socialismu v arabské emancipaci), rámcem střetu kapitalismu a socialismu ve studené válce, ale i kulturní postmodernou, která ruku v ruce s nástupem digitálních technologií rozhlodala poslední zbytky univerzalismu. Jediným světonázorem, jenž je schopen si udržet přesvědčivost v globálním měřítku, je právě neoliberalismus – jenž se tváří jako apolitický kalkulus zájmů. Taková doba je vpravdě kybernetická a naplňuje Wienerovu vizi o civilizaci jako síti, již řídí nadosobní, objektivní mechanismus.

Centrální mozek lidstva z Návštěvníků je příliš lidskou vizí. Chybuje, jako člověk, a chybu může napravit opět jen člověk – z lidu. Taková zpráva pro budoucí generaci je veskrze optimistická. Má smysl podílet se na společných zítřcích! Ve stejné době jako seriál se ale na Západě rodí kyberpunk, jenž s prozíravostí vykreslil opak – beznadějnost spojení globálního kapitalismu a nových technologií. Proti tomu vize starých bojovníků za přirozenou solidaritu všech lidí na světě věru neobstojí. Se ztrátou člověka jako univerzály se ztrácí i možnost univerzální domluvy (inteligibilních bytostí). I proto je současná futuristická populární kultura nelidská: člověk se rozpustil v systému. Bude potřeba jej znovu vylovit a vdechnout mu duši.

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.

«
»