Blog / Ke struktuře divadelního pole I. : Ceny A. Radoka a divadelní kritiky

Jestliže podle Bourdieua je studium uměleckého pole především studiem vztahů autonomní sféry a toho, jak pravidla pro utváření těchto vztahů historicky vznikají (čili „sociální dějiny procesu autonomizace“),[1] je třeba v prvním kroku pro porozumění pravidlům českého divadelního pole vymezit ústřední pozice a rekonstruovat jejich generativní procesy. To nám umožní i pochopit souvislosti mezi habitusem umělců (či institucí) a pozicemi, které zastávají (a proč z nich mizí, pokud mizí dříve, než zaniknou). Myšlenkou, která motivuje následující pracovní explorativní analýzu (jen jednu z velké řady, která je k podobnému úkolu potřeba), je právě rozpoznání atributů pozic, které existují před tím, než je umělci obsadí.[2] Obrázek (fig. 1) představuje první, prozatímní nárys divadelního pole a jeho sub-polí – v tuto chvíli má samozřejmě povahu hypotézy.

fig. 1

Zde se pokusím načrtnout obrysy regionu zájmu pro budoucí výzkum dominantní pozice z hlediska logiky „divadla jako umění“, čili kapitálu uznání – uměleckou kritikou. Vztah kritiky a umělců, publika i té části pole, která je kritikou přehlížena („komerce“ či „populární divadlo“), stejně jako problém struktury kritiky samé metodicky vynechám, jde skutečně jen o první poznámky nastiňující směr na základě toho, jak kritika (v této fázi Ceny Alfreda Radoka a Ceny divadelní kritiky, obdobně bude třeba zpracovat Ceny Divadelních novin; vedle toho je třeba uvažovat i o dialektice pozice „uměleckého divadla“ a studovat pozice „tradiční“, které dle mého soudu vyjadřují ceny Thálie) vymezuje dominantní pozice.


V následující spíše explorativní datové analýze se pokusím popsat a vizualizovat několik základních charakteristik souboru dat – udělených Cen Alfreda Radoka a na ně navazujících Cen divadelní kritiky. Tím bude možné identifikovat body v uměleckém poli (soustředím se na divadelní scény a na geografickou dimenzi, čili vztah centra a regionů), v nichž se dlouhodobě hromadí symbolický kapitál uznání (a příp., jak se přesouvá v čase, neboť obě ocenění se udílela v odlišné době). Znovu opakuji, že jde pouze o základní, explorativní charakteristiku, která mi slouží pouze jako výchozí orientace (podobný přehled ocenění udělených Divadelních novin si chystám rovněž; co se týče Thálií, zde nejde o hodnocení kritiky, čili jde o jiný druh hodnocení – umělci samotnými).

Metodologická poznámka: při kódování jsem vynechal ty kategorie, u nichž není zřejmé či je problematické přiřadit ceny k nějakému divadlu (talent, hra). Naopak jse zahrnul i zvláštní kategorie (jednou byla udělena J. Pechovi cena za ženskou roli hranou mužem, rovněž byly zahrnuty ocenění Hvězdy na vrbě).

fig. 2

V obou grafech jsou zobrazena všechna divadla, která získala více jak jedno ocenění (kumulativně, ze všech kategorií). Rozdíl v pořadí je nutné přisoudit i tomu, že Ceny divadelní kritiky se udělují mnohem kratší dobu, než Ceny Alfreda Radoka – nejde tedy jen o doklad pohybů v poli (k tomu by bylo třeba vyhotovit přesnější časovou stopu), ale může jít i o zkreslení statistiky odlišnou velikostí vzorku (například ve vztahu ke Komorní scéně Aréna Ostrava, které v obou souborech dat získala téměř stejné skóre – n=4, resp. n=5, nicméně v celku Cen div. kritiky je umístěna výše).

Tak jako tak je zřejmé, že Divadlo Na zábradlí a Národní divadlo Praha plní ve vztahu k divadelní kritice roli pevných referenčních bodů, které určují přisuzovanou „kvalitu“. Vizualizace pro Ceny Alfreda Radoka je ale pro zaznamenání časové stopy příliš hrubá, rozdělíme proto datový soubor na čtyři segmenty obsahující stejně dlouhé časové období – jež budeme moci srovnat i s přiměřeným obdobím Cen divadelní kritiky:

fig. 4
fig. 5
fig. 6
fig. 7

Nyní je již zřejmé, že bude možné charakterizovat některá období pro určitá divadla jako významnější, než jiná – čili identifikovat „éry“. Zajímavé je, že pražské Národní divadlo se stabilně drží na špičce po celou dobu udělování cen, klesá až tehdy, jsou-li zavedeny Ceny divadelní kritiky (viz fig. 3) – přesto však z tabulky nevypadne. Je patrná éra Divadla komedie za Dušana Pařízka (Pražské komorní divadlo / Divadlo komedie Praha), avšak Divadlo komedie bylo i před tím pro kritiky významnou scénou. V 90. letech bylo z hlediska ocenění významnou scénou brněnské HaDivadlo (podrobnější pohled na ocenění prozradí, že rozptyl pokrývá celé 90. léta – cena za inscenaci K. Davida Hvězdy na vrbě, 1992; cena za inscenaci J. A. Pitinského Jób, 1996; následující rok dostává im memoriam cenu za hudbu k Proklatci Jiří Bulis). Divadlo Na zábradlí je nejsilnější v 90. letech (fig. 4, éra Petra Lébla) a posléze ustupuje do pozadí, objevuje se znovu jako dominantní hráč v divadelním poli až v Cenách divadelní kritiky (čili po roce 2013, kdy Na zábradlí nastupuje Dora Viceniková, Petr Štědroň a Jan Mikulášek; zajímavé je, že se do cen Alfreda Radoka nepromítlo angažmá tohoto tvůrčího týmu v brněnské Redutě NDB). Velmi zřetelná je rovněž éra Vladimíra Morávka v Klicperově divadle v Hradci Králové (fig. 5) a posléze i jeho otisk v divadle Husa na provázku (fig. 7). Divadlo v Dlouhé se objevuje jako významný hráč po roce 2005, po roce 2009 se pak mezi předními scénami objevuje Dejvické divadlo. Významné postavení v letech 2005–2008 má i Činoherní klub Praha,

Pozoruhodný je úspěch Městského divadla Brno (fig. 6) – statistika ukrývá především výrazný počet ocenění za hudbu (n=5), a to zvláště ve spojení s Vladimírem Franzem (n=3). Je to zajímavý poznatek zvláště vzhledem k tomu, že scéna má dnes pověst komerčního divadla bez významnějšího uměleckého zásahu (ve smyslu div. kritiky).

Obecně lze říci, že nejsilnějšími regionálními scénami ve sledovaných obdobích bylo Brno a Hradec Králové, přičemž v závěsu je díky Komorní scéně Arena ještě Ostrava. Tuto domněnku ověříme srovnáním relativních četností udělených ocenění dle regionů:

fig. 8

Zajímavé je srovnat tento graf s geografickou distribucí ocenění Cen divadelní kritiky, neboť tam lze pozorovat zřetelný posun ve prospěch Ostravy. Nejde o ojedinělý výkyv, Komorní scéna Aréna byla tři roky po sobě divadlem roku (2015–2017).

fig. 9

Opět je ale třeba poznamenat, že nelze jednoduše srovnávat tak odlišná časová období a bylo by potřeba udělat podobnou, regionální časovou osu, jako výše u divadel. Jde však pouze o dílčí informaci, která může mít význam k hypotézám směřovaným na vztah centra a periferie (určitě se k tomu v budoucnu ještě vrátím).

Poslední otázku, kterou chci zodpovědět, je: která divadla byla kritiky oceňována jako divadla roku? (S tím zároveň souvisí korektni porozumění významu tří ocenění „divadlo roku“ pro ostravskou Arénu)

fig. 10 (Ceny Alfreda Radoka)
fig. 11 (Ceny divadelní kritiky)

Následující tabulka pak vizualizaci ukotví v absolutních hodnotách, které umožní srovnání mezi Cenami A. R. a Cenami div. kritiky:

počet ocenění „divadlo roku“ CDK
Komorní scéna Aréna3
Divadlo Na zábradlí1
Divadlo pod Palmovkou1
Městská divadla pražská1
počet ocenění „divadlo roku“ CAR
Dejvické divadlo5
Klicperovo divadlo Hradec Králové4
Divadlo Na zábradlí3
Pražské komorní divadlo /
Divadlo komedie Praha
3
Činoherní klub Praha2
Divadlo komedie1
Divadlo v Dlouhé1
Komorní scéna Aréna1
Činoherní studio Ústí nad Labem1

Z tabulky výše vyplývá, že pozice Klicperova divadla jakožto instituce (přesto, že je regionální), byla z pohledu kritiky dominantní, dokonce více, než jakou nabylo Divadlo Na zábradlí či Pařízkova „Komedie“. Tento jev je pozoruhodný a může vést i k objasnění silné institucionální pozice Komorní scény Aréna (oboje jsou regionální scény, u nicž není obvyklé, aby kumulovaly ocenění „divadlo roku“). Pozoruhodný je i silný výsledek Dejvického divadla, které ale celkově (fig. 2) je ve schopnosti kumulovat ceny až v závěsu za Divadlem Na zábradlí a Národním divadlem v Praze. Poslední jmenované navíc nikdy nedostalo cenu „divadlo roku“, což je rovněž zajímavé zjištění (obecně bude zajímavé sledovat, jak naplňuje ND kapitál nezbytný pro „nové umění“ a nakolik jeho oceňování je naopak vyjádřením habitusu kritiky – která se takto hlásí k národnímu symbolu).

Všechny tyto dílčí poznatky je na jedné straně třeba generalizovat a vytvořit tak základní orientační mapu, která nám umožní studiem jednotlivých „případů“ jasněji uchopit atributy symbolického kapitálu, kterých si cení česká porevoluční kritika (příp. proměny tohoto hodnocení), na straně druhé právě k tomuto účelu je třeba být pozorný k tomu, co skutečně bylo oceňováno a jak se do vztahu k divadlům jako institucím promítají osoby umělců, kteří ocenění dostali (např. fenomén Vladimír Franz). V tomto srovnání může hrát významnou roli právě srovnání ocenění institucionální (cena za „divadlo roku“) a vztah k habitu uměleckého vedení.


[1] BOURDIEU, P. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998, p. 54.

[2] BOURDIEU, P. But Who Created the „Creators“? In: Jeremy Tanner (ed.), Sociology of Art: A Reader, 2003, p. 98.

«
»