Blog / Proč je pro radikálnost třeba humanistické velkomyslnosti

Na začátku roku internetem koloval tvít doktorandky historie na Oxfordu Grace Mallon: “Doktorandka, 2020: Zde je omezený argument, jenž jsem vytvořila na základě let specializovaného výzkumu. Snad je to OK. Filozofský týpek, 1770: Tady jsou nějaké myšlenky, které mě napadly ve vaně. Představují univerzální a samozřejmé zákony. PORAŽ MĚ!” Pomineme-li rovinu očividné studentské recese, nesmírně vtipně a koncentrovaně odráží poměry, v nichž se dnes nacházíme. I když si dovolím jej interpretovat asi poněkud jinak, než jak byl zamýšlen. 

image

V minulosti se u učenců snoubilo dvojí přesvědčení – víra v rozum a v jeho schopnost postihnout běh světa tak, jako by kosmos byla kniha, již lze přečíst. I proto se logická bezrozpornost stala ve vědě arbitrem pravdivosti – především v protikladu k náboženství, jež v moderní době čím dál více získávalo nádech pouhé iracionality. Věřit něčemu se dostalo do opozice k vědění, a to po vzoru řecké antiky – již v evropském dávnověku se výklad světa lámal o to, zda jde o artikulaci podléhající rozumovému vysvětlení (logos) či náboženské “pověře”. Do kategorie “iracionality” se tak v evropské moderně přesouvá mimo křesťanství či různých lidových forem zbožnosti (”pověr”) postupně i umělecké vyjádření, osobní svědectví a prožitek a prakticky jakákoliv subjektivní zkušenost, která nebyla prověřena “reprezentativností”. Poslední zmíněné je pak mocí logu rozbito ve “smrti subjektu”, kterou vyhlásil post-strukturalismus a jež je dnes naštěstí již v akademické sféře zažehnána, přesto ale občas rezonuje v některých vulgárních výkladech diskurzu. 

“Pouhou vírou” se pak stávají i myšlenky těch, kteří byli překonáni buď fakticky (jejich tvrzení se jeví jako nepravdivá, např. ptolemaiovský geocentrický systém, idea ploché Země nebo lamarckistická idea cílené mutace a dědičnosti znaků získaných za života organismu), anebo se staly nedůvěryhodné pro svoji metodu (sem spadá většina filozofických teorií, které jsou pro vědu dnes spíše zajímavým historickým materiálem – navzdory tomu, jak srdnatě se snažíme filozofii udržovat jako vědeckou disciplínu). Mnohé z těchto představ potom zdegenerovaly do konspiračních teorií (plochá země), nebezpečných politických myšlenek (z lamarckismu těží např. lidová eugenika spojující evoluci s individuálními zásluhami) či byly tak dokonale potlačeny, až se staly součástí nevědomého a nereflektovaného základu toho, jak nahlížíme na svět (geocentrismus praktikujeme stále tím, jak je perspektiva našeho pozemského domova základem pro hodnocení užitečnosti kosmu, např. ke kolonizaci jiných světů, nebo v antropocentrické představě jiných civilizací).

Prvním problémem tedy je, že jen málo z těchto myšlenek se stalo skutečně zastaralými. Spíše se transformovaly do nějakých jiných podob a jsou tu stále s námi. Bojovat s nimi specializovaným expertním věděním je bláhové – lépe by bylo (podobně jako v analytické psychologii) jejich existenci uznat, dát jim možnost zaskvět se na světle a vyrovnat se s nimi kritickou integrací do našeho fundusu vědění. Jinak budeme nadále podléhat falešné iluzi, že jsme se s nimi vypořádali jednou navždy. Může nám také uniknout, nakolik mohou být nevědomého substrátu i součástí našeho současného pohledu na svět.

Druhý problém (mnohem závažnější) tkví v iluzi, že současný vědecký provoz se zdá být produktivnější, protože přesnější a metodičtější. Ač se lze shodnout na tom, že globální věda umožňuje především v oblasti technologií a přírodních věd neskutečně rychlé a často i efektivní testování hypotéz a korekci mylných závěrů, zvláště v sociálních vědách neustále podceňujeme problém konformismu a spirály mlčení. Tlak již publikovaných prací, akademického provozu, jenž se svojí globální integrací stal nejen autopolemičtější, ale především se více přiblížil korporátnímu prostředí se všemi tlaky a diskurzivním násilím, ale i prosté komerční či politické zájmy vedou k tomu, že navzdory proklamované multiparadigmatičnosti je naše oborová tůňka až nudně stereotypní. Pro radikální myšlenky je třeba velkomyslnosti, která je systematicky vytlačována z univerzit do soukromí domovů, kde lze meditovat jedině ve vší počestnosti soukromí třeba ve vaně. Lze to doložit na obsahových analýzách médií, které s různými drobnými variacemi stále odhalují ty stejné stereotypy, ale i na rozborech diskurzů, jež končí stále stejnými politickými proklamacemi a floskulemi (s nimiž se odvažuje bojovat jen malá část akademiků, jako např. Andrew Sayer, který volá po reflektování normativních hledisek kritické vědy). Humanitní vědy v globálním měřítku jsou buď neudržitelně eurocentrické, anebo fúzují se společenskými či přírodními vědami a ztrácejí své nejcennější specifikum – že jsou kultivací subjektivit, jež umožňuje interpretovat svět kolem nás jako domov, o jehož charakteru a budoucnosti se rozhodujeme, a konstruovat tak vědomě naši kulturní identitu. 

Humanitní vědy namísto objektivního pohledu na to individuální vstupují samotnou individuální zkušeností do objektivního světa. Jsou tak nezbytně dostředivé, lokální a obracejí se k určité komunitě. Překračují hranice striktní vědy směrem k žurnalismu či literatuře a protože vycházejí z dějinné zkušenosti, nelze je poměřovat kritérii reliability a validity. Stále podceňujeme, jak moc se struktury a mechanismy dnešního akademického světa staly technickou rutinou vylučující z naší diskuze všechny, kteří na toto humanitní dědictví navazují. Možná je načase povolat k návratu humanisty. Ti se v renesanci obrátili proti scholastické rutině a akademičnosti “filopompů” (milovníků poct). Obnovili nejen zájem o jiné žánry, než ty vysloveně akademické (např. epistolární literatura, dialogy apod.), ale usilovali o návrat živosti jazyků, které považovali za zteřelé neustálým scholastickým natahováním na terminologický skřipec. Samozřejmě, že se často dopouštěli i pochybení, neboť se nechávali příliš unést svým kulturním bojem. Jejich význam pro rozkmit nové dějinné doby, v níž rostl hlas lidské kreativity a osobní zodpovědnosti za dílo je ale nezpochybnitelný.

Grace Mallon artikuluje frustraci (nejen) mladých scholárů dneška, kteří musí vyvinout extrémní úsilí, aby získali uznání. Vedlejšími efekty jsou duševní choroby, vyčerpání, odsouvání osobního života někam do důchodu a pragmatický konformismus. Její tvít ale osvětluje i hradbu vystavěnou kolem vysoce rutinizované akademické sféry, která ze své citadely shlíží bohorovně nejen na učence minulosti, ale i na ty, kteří své nápady, myšlenky a reflexe produkují “podomácku” v podhradí. Ti jsou až na naprosté výjimky odsouzeni skončit v rukou konspiračních sekt a politických robinzonů, protože pro “vědce” jsou pouze příkladem bahnitého myšlení za okraji naší expertní tůně. Humanitní vědy, jejichž důstojnost bychom měli obnovit, ale tvoří právě tento přechod – napůl světské, napůl expertní, plní nejen roli živé reflexe současnosti a aktivního promýšlení o našich identitách a rozhodování o světě, jaký bychom chtěli mít, ale jsou i kreativním zdrojem pohledů a teorií pro vědu (např. když se překonaný lamarckismus jeví náhle poněkud jinak perspektivou epigenetiky) a naopak, zřídlem jímž protéká vědecké poznání do veřejné sféry. 

Ruku v ruce s kritikou struktury pozdně moderního vědění a mechanismů jeho konstrukce bychom měli i usilovat o obnovení humanistické akademie (se vší její rozšafností a velkomyslností), která je podvyživená a slouží dnes spíše jako poslední útočiště dříve narozených, pro něž už není v tomto světě místo. Nový humanismus by měl vrátit sílu tvůrčímu slovu a připoutat ho opět k “tady a teď” – aniž by ale ztratil reflexivní sílu dobře vysoustruženého argumentu. Normativní rozhodování o naší identitě a o našem světě je totiž živá aktivita na hranici vědy, literatury a publicistiky, která zapojuje celého člověka s jeho osobní a dějinnou zkušeností. Musí umět promlouvat ke všem a zapojovat všechny – a do “republiky dopisů” zahrnout nejen ty, kteří prošli vysoce rutinizovanou vědeckou přípravou, ale i subjektivitu, jejíž smrt spíše než poststrukturalismus přináší vysoce kompetitivní korporátní prostředí dnešního akademického světa. Jen tak se vědění může opět radikalizovat.

«
»