Blog / Zpověď akademického snivce

Pořád se mně převaluje v mysli teze, kterou jsem četl minulý víkend v příloze Lidových novin. V rozhovoru, který v ní vyšel, slovenský filozof Miroslav Marcelli – první překladatel Foucaulta v Československu – prohlásil o Dějinách šílenství: „Ta kniha, když ji Foucault psal, rezonovala více v nefilozofických kruzích než v akademické obci. Ostatně nevznikla ani na půdě univerzity, což bylo myslím v prospěch toho textu.“ V akademickém prostředí se, pokud vynechám studium, pohybuji letos přesně deset let. To je dobrá příležitost k malé, soukromé bilanci. Osobní meditaci, která sice pracuje s paušálními tvrzeními, ale neklade si za cíl zevšeobecňovat. Souzním totiž hned s několika sděleními ukrytými v té Marcelliho poznámce. Za prvé, stále se nejlépe cítím mimo univerzitní prostředí. Mnohé konference a jednání navštěvuji jen s krajním odporem jako výraz akademické povinnosti. S tím, čemu se věnuji, jsem měl vždy problém se zařadit do nějakého jasně vymezeného oboru. A domnívám se, že to nejprospěšnější, co můžeme na univerzitách udělat, je vyjít z nich ven. Pokusím se tyto postoje trochu osvětlit.

image

Byl jsem vychováván ve vědeckém duchu. V naší širší rodině bylo běžné sledovat novinky z různých oborů, někteří mí příbuzní se vědě v různém významu tohoto slova profesionálně věnovali či věnují. Pamatuji si ještě překvapení učitelky na základní škole, když poskládala jablíčka na tabuli a zeptala se, co obrazec představuje. Prohlásil jsem, že množinu, protože už jsem to kdesi viděl. Živě si pamatuji, jak se na mne pedagožka podívala. Předpokládala, že tuto novinku sdělí třídě ona. Pochybuji, že jsem chápal, co to je množina – spíše jsem byl dobře informovaný. Rozhodně lépe v různých vědeckých anekdotách, než ve sportu. Ještě dlouho potom jsem si pletl fotbalové a hokejové týmy a nebyl schopen držet krok se spolužáky ani v základních osobnostech sportu a populární kultury, zatímco referát o Dopplerově jevu jsem připravil s chutí. Což ostatně platí dodnes. Raději jsem byl sám s knížkou, než abych se snažil socializovat do nějaké party. Mé dospívání znamenalo rozšiřování fondu epizodických znalostí, které jsem toužil nějak uvést v soulad a vyvodit z nich důsledky pro (nejen) svůj život. Zamiloval jsem si filozofii.

Když tedy řeknu, že jsem se na univerzitu skutečně těšil, snad to bude dávat ve světle těchto vzpomínek větší smysl. Rozhodně jsem nebyl šprt ani génius, spíš naopak – pravidelně mi hrozilo propadnutí. (Od čehož mě zachránila jen má naprostá nepřizpůsobivost školnímu životu. Učitelům se mě prostě ve správnou chvíli vždy naštěstí zželelo.) Žil jsem ale v jakési romantické představě o akademickém světě, formované částečně postavami společensky angažovaných myslitelů v bílých pláštích ze starých filmů, částečně těmi ne vždy se úplně propojujícími a spíše útržkovitými vědomostmi, které jsem načerpal. Měl jsem za to, že souvislosti, které mi nebyli často schopni úplně osvětlit moji pedagogové na základní a střední škole, se propojí na univerzitě. Že tam najdu společenství podobně postižených duchů, skrývajících se v komůrce srdce svého, avšak s dveřmi pootevřenými dost na to, aby se mohli účastnit diskuze o životě v lepším světě. To se ale naplnilo jen omezeně, mnohem později a spíše mým vlastním úsilím a zásluhou jen několika výjimečných učitelských osobností, jichž si dodnes vážím. A moje oddanost solitérnímu knihomolství se střetla s vysoce akcelerovanou potřebou deklarovat svoji příslušnost k oborovým klanům (tenhle imperativ je mi obzvláště protivný).

První zjištění, které jsem udělal na své cestě za snem jménem vědění, bylo, že drtivá většina výukového a akademického provozu je postavena na mimo-vědeckých podmínkách. Tu učí někdo proto, že nikdo jiný není k dispozici. Tu jiný proto, že je nemožné ho ze školy dostat. Ten není dostatečně kvalifikován, onen je zase překvalifikován a dává to najevo tím, že učí jen to, co sám zkoumá – ač by nás měl seznámit s celou šíří základu oboru. Vše se točí kolem plnění institucionálních cílů, rámců a požadavků, lidé ustupují potřebě generování grantů. Knihy se zčásti nedají číst, protože z nich vytéká bezradnost autorů a kvapnost jejich tvorby, podmíněné potřebou publikovat. Učebnice jsou zastaralé, protože se nevyplatí je psát. Navázat bližší, osobní vztah k výzkumníkovi je těžké, protože je přehlcen prací a nemá čas. Všichni nadávají na administrativu a po chodbách se šíří defétismus. Studijní programy nedávají úplně smysl, předměty nenavazují. Působí spíše jako rozvrh oborové konference, na níž si každý doktor, docent a profesor řekne své, než promyšlená struktura. Pokud člověk nezapadne brzy do nějakého týmu kolem učitele nebo výzkumu, jen těžko hledá svoji cestu k obživě a uplatnění. A v neposlední řadě – je jen velmi málo osobností, které by kromě informace, již lze v zásadě získat četbou odborné literatury, přinášely něco více. Třeba onen vysněný přesah, kontext, propojení zlomků a fragmentů do celku vztaženému k našemu žitému světu.

image

Když jsem se později zapojil do práce na univerzitě sám jako pedagog, často jsme na mediálních studiích diskutovali o tzv. produktových bakalářských pracích, tedy takových absolventských textech, které nemají cíl vědecký, ale tvorbu nějakého mediálního produktu s potřebným teoretickým aparátem. Vynechám veškeré zoufalství spojené s nekompatibilitou dvou světů, jež se – dodnes – v takto koncipovaných oborech střetávají. Ale opakovaně se objevoval problém s tím, že tyto práce se někdy nazývají „tvůrčí“ oproti „empirickým“, čili vědeckým ve smyslu výzkumným. Problém je ten, že mnozí kolegové si – oprávněně – stěžovali, že přece i vědecká práce je tvůrčí. Jen po těch deseti letech mám potřebu se trochu ohradit. Těch tvůrčích vědeckých prací je totiž pohříchu málo (to platí i o žurnalistických).

A nemám na mysli diplomové práce. Snažím se pravidelně pročítat humanitní a společenskovědné oborové časopisy, aneb – jak se říká – žurnály. Z velké části jde o rutinní či schematické výzkumy, které sice přinášejí zajímavá data, ale tvůrčí nejsou vůbec. Zhusta neobsahují hlubší kritickou reflexi. Spojení oněch útržků zjištění, které data nezbytně implikují, je většinou velmi konformní, založené na doplňování teoretických mozaik již tisíckrát doplněných. Ač se mnoho výzkumů věnuje aktuálním problémům, jen málokdy přestupuje hranici konstatování a odhaluje nějaký horizont východiska. A pokud, pak velmi vágní – ve smyslu potřeby „překonání hranic“ či „stereotypů“ apod. A tak se i Foucault stal pouhou floskulí, která slouží k tisícerému opakování téhož a k legitimizaci nepromyšlených tezí a hesel. Podobně, jako chybí osobnosti, chybí tvůrčí věda.

Abych nebyl tak přísný – mám mezi svými kolegy hned několik osobností a několik skvělých výzkumníků, které považuji za velmi tvůrčí. Jsem velmi rád, že jsem aspoň v části své práce mohl být zaměstnán v prostředí bohatě zalidněném badateli, jež chovám ve velké úctě. A s mnohými jsem se setkal i v rámci studia. Ale to, co člověka ubíjí, je onen mechanický provoz univerzitní instituce, která přísahá více na zaměstnanecké pozice, kreditové výkony, publikační statistiky a „excelenci“, než aby odpovídala ideji vědy jako nekonečného rozhovoru o světě, v němž dlíme, a o tom, jak jej učinit lépe obyvatelným – řečeno s Brunem Latourem.

Zaříkávadlem současné univerzity se stal „aplikovaný výzkum“. Někdy dokonce zcela zatlačuje ten výzkum „základní“, čili takový, který může často vést do slepé uličky, nemá výsledky prezentovatelné v médiích a spotřebovává finance jako černá díra. Sázíme na jistotu, přičemž našimi klienty mají být úřady a firmy. Řídíme se podle toho, do čeho je stát nebo soukromý sektor ochoten vložit peníze, hodnotíme se na základě kritérií určených nikoliv naší vespolnou rozpravou, ale na základě rozhodnutí politických komisí. Sami se ale považujeme za nepolitické, kritizujeme tyto naše chlebodárce a lžeme si do kapsy, že děláme čistou vědu.

image

Minimálně od doby, kdy vznikla sociologie vědy, je jasné, že takový stav není trvale udržitelný. Žádná čistá věda neexistuje, vždy je politická, ať už v podmínkách, nebo v účincích. Nelze ji odtrhnout od ekonomické a technické základny. Artikuluje hodnoty doby. Ale abychom toto mohli reflektovat, musíme vyjít do světa, překročit práh našich fakult a slevit z rutin, které slouží jako hráz a obranný val proti všem těm, kteří by si chtěli osobovat právo promlouvat k věcem, jimž podle nás nerozumí. A stejně tak musíme přiznat, že naší rolí není jenom konstatovat fakta, ale že vědění je i performativní a svět utváří. A my za to musíme nést zodpovědnost a podílet se na společenské diskuzi.

Nicméně mám obavu, že podobně, jako se ve svém jádru správná myšlenka univerzální vzdělanosti společnosti proměnila do radikálního snížení nároků na studenty, dobrá snaha o eliminaci blábolů a výmyslů se zvrhla do scientometrie a honby publikací a citací a nezbytný apel na mezinárodní spolupráci dal vzniknout šílenství zvanému „mobilita“, tak se i potřeba zapojení se do politické a společenské diskuze degraduje na plnění jakýchsi nejasných cílů „třetí role univerzity“. Akademické prostředí je vysoce kompetitivní, bohužel jen málo sebe-reflexivní a stále se vzdalující ideálu z mého dětství, jenž mne na univerzitu zavedl: že věda znamená pomalé, spolupracující a reflektující zkoumání toho, co je člověk, svět, v němž žije, a jak z něj udělat lepší místo pro žití nás i našich přírodních bratrů a sester. Ten ideál se neuskutečňuje a možná ani nemůže. Možná je prostě problém, že kladu na akademické prostředí nároky, jimž není z principu schopno dostát. Která instituce ale je?

Když se vrátím k výchozí tezi z rozhovoru s Marcellim: jsem čím dál tím více přesvědčen, že to nejzajímavější se děje na okrajích vědeckého provozu, kde se nerezignuje na přísnost práce s informacemi, daty a metodickým přístupem k vědění, ale ani na tvůrčí, reflexivní a hlubší interpretaci světa, ve kterém žijeme. Na ostrůvcích tvůrčí svobody, kde stojí za to pronášet slovo a ne jen hromadit pojmy. Přiznám se, že mi trvalo velmi dlouho, než jsem pochopil, že jsem osobnostně nastavený spíše k reflexi, než výzkumu. (Možná je to jen snaha omluvit si moji přetrvávající nepřizpůsobivost!) A snad i proto mám opakovaně chuť vrátit klíče od své kanceláře a věnovat se něčemu úplně jinému. Ale vždycky mě nakonec udrží na mém místě jediné – víra v to, že v posledku to nějaký smysl má. Není to humorné, že nakonec podmínkou pro to, dělat v pozdně moderní době vědu, je náboženský cit, jehož se výzkumníci snažili po tři staletí zbavit? 

«
»