Kontakt

Jan Motal
Kabinet pro výzkum divadla a dramatu
Divadelní fakulta JAMU
Mozartova 1
662 15 Brno

ORCID0000-0001-6124-6686

E-MAIL honza.motal@gmail.com

twitter
researchgate
blog

radikalita a dialog

Blog / Imunitní deník #20

Možnost okamžitě reagovat ubírá čas na promýšlení. To se neprojevuje jenom zbrklostí, nedomyšleností či afektovaností, s nimiž se lze na sociálních sítích setkat pravděpodobně většinou ve vláknech pod různými myšlenkami či otázkami. Problém ale je, že vážnou otázku v tomto prostředí položit nelze: tweet či status otevírá prostor k osvědčování tezí a postojů, nikoliv k rozevírání prostoru tajemství (ne ve smyslu utajenosti či záhady, ale neznáma).

Člověk se s vážnou otázkou setkává častěji, než si připouští; většinou je ale odvanuta rutinou, anebo zatlačena jinými, sebevědomějšími myšlenkami. Někdy ale, jako například při četbě beletrie nebo přemítání nad nějakou událostí, člověka vzruší nějaké téma, v mysli mu vytane hypotéza, na horizontu myšlení se zableskne nějaký nezřetelný cíl. To je mechanismus vynořujícího se myšlení, který odpovídá spíše zákonu závislého vznikání známého z buddhismu, než logocentrické západní představě, že člověk postupnými kroky skládá nějaký argument. Jde o skutečnost dobře popsanou kognitivní vědou, jak ukazuje například Daniel C. Dennett ve své knize Vysvětlení vědomí.

Jako protiklad emocionálním výlevům se na sociálních sítích staví logické uvažování. Kde kdo, včetně tak zvaných „konspirátorů“ či „popíračů“ kde čeho se ohání více či méně vědeckými články, grafy, evidencí či jinými prostředky evokujícími expertní rozpravu. Na první pohled to má sloužit racionální diskuzi, jde ale spíše o manifestaci legitimity. Účastníci diskuzí ve skutečnosti problém neřeší, ale jako v kartách přebíjí ostatní trumfy proto, aby zvýznamnili svoji pozici; nakonec algoritmy sociálních sítí to zohledňují a bonifikují ty, kteří jsou horlivými diskutéry či sdíleči a mají množství zastánců či odpůrců, čili jsou schopni přitáhnout pozornost.

Nebezpečí se ale skrývá ještě někde jinde. Takto bychom totiž mohli podlehnout snu o tom, že stačí upravit mechanismus sociálních sítí a podpořit racionální argumentaci, která povede ke skutečně produktivnímu řešení problémů. Ale otázky, které se nám vynořují v hlavě, mají často povahu tajemství – jsou unášeny procesy, které je stvořily, spojeny s naší pamětí, životní zkušeností, s pocity, které máme ve chvíli, kdy nám vyskočí z hlavy. To je onen mechanismus pratitjasamutpady, závislého vznikání, které je podle buddhistů spojeno s iluzí já, z níž vše, včetně utrpení, pochází. Zmizí-li touha, zmizí-li falešné vědomí, zmizí i myšlenka, která nás nakonec vede k trýzni.

To je samozřejmě jedna z cest, jak situaci vyřešit. Odpovídá „logoutu“ z informační sítě, útěku z lidské společnosti. Nezapomeňme, že horizontem této filozofie je nibbana čili vyvanutí. Oheň našeho bytí dohasne jako když ráno nad osadou zastihne poslední noční ptáky v družném rozhovoru, ale již je čas jít spát.

Člověk, který věří v sílu tajemství, který je oddán vizi něčeho před sebou, ať už je tím pokrok nebo spása, se s tím však nespokojí. Marná věc, západní člověk je kulturně orientován k nějakému budoucímu bodu a i východní doktrínu vyvanutí si překládá do „osobního rozvoje“, který nakonec sociální sítě zalepuje ještě pitomějšími vzdychy sama nad sebou než pouze nedomyšlenými tezemi.

Vážné otázky je třeba si vážit, opracovávat ji v tichu či společenství, nechat ji zrát, dát ji možnost růst. Kamenování postoji na sociálních sítích ji může buď udusit, anebo proměnit na stélu tvrdého a nedomyšleného dogmatu, které se stane falešným orientačním bodem. Nedokáže totiž uspokojit duchovní potřebu člověka, která směřuje k překonání propasti mezi lidmi, přírodou a ostatními bytostmi a již jako lidé vykonáváme řečí. Právě díky tomu, že myšlenky v naší mysli raší nikoliv po vzoru logického traktátu, ale živelně, vyvolané tu její živočišnější, tu reflexivní částí, nemají žádné místo vzniku, které by jim dávalo jasné východisko. Jsou motivovány lecčíms, od paměti, přes pocit, po komplexní úvahu; jak píše Dennett, není tu žádné karteziánské divadlo, v němž bychom zasedli a mohli nezúčastněně pozorovat, co naše vědomí vytváří. My sami jsme vědomím v tom smyslu, že každá složka našeho organismu může přispět, je-li dostatečně silná, k tvorbě otázky, která nás pak trýzní dny a noci, týdny a měsíce.

Jako nelze myšlenku odtrhnout od jejího původce, a tímto původcem není žádný bod v naší mysli, ale spíše její celek včetně toho, co je pod hranicí vědomí, tak nelze otázku povahy tajemství vyřešit ani argumentací, ani cestou sensus communis na sociálních sítích. Proto je lepší vystupovat ve virtuálním prostoru s tezemi, dogmaty či paradoxy, ale ne s otázkami, které si klademe – cesta k odpovědím vede oklikou a je třeba si na ni vyhradit nejen čas, ale i energii. Velmi často totiž na této cestě klopýtneme či nalezneme slepou stezku. Tlak interaktivity je této pouti protivný.