Blog / Imunitní deník #14

Sledovat vstup Tálibanu do Kábulu a jeho převzetí moci v Afghánistánu s minimálním odporem místní armády ve mě vyvolalo velmi zvláštní pocit, který se ustálil někde mezi marností a hněvem. A to ne proto, že Američané a jejich spojenci stáhli svá vojska a lidé ze západních zemí utíkají v nastalém chaosu jako spráskaní psi.

Před dvaceti lety jsem ještě chodil na gymnázium. Dodnes si pamatuji, jak jsem na obrazovce sledoval americké bombardování lidských sídel v afghánských pohořích. Přesvědčení, že jde o ohromnou nespravedlnost, jsem nabyl i přes všeobecný souhlas lidí v mém širším okolí, že hanebnosti teroristů musí být potrestány. O Afghánistánu a terorismu jsem nevěděl nic, z geopolitiky jsem měl závrať a emocionálně jsem jako studentský rebel věděl, že cokoliv udělají USA, je špatně (pod mé tehdejší rozlišovací schopnosti byla role Ruska). Chodil jsem na demonstrace, hučel do svých spolužáků, psal pacifistické webové stránky na tehdy ještě rozvíjejícím se českém internetu. Ostatní na mě pohlíželi s paternalistickou shovívavostí, která mne rozžhavovala doběla.

Jednomu z mých tehdejších nejlepších kamarádů jsem poměrně hystericky prorokoval, že z toho bude nová válka ve Vietnamu. Pobaveně mi odvětil, že pořád jen něco prorokuju, ale nikdy se to nenaplnilo. Po dvaceti letech by mi jen sotva dal zapravdu – pravděpodobně si to již nepamatuje – a já bych se tak strašně rád mýlil!

Problém samozřejmě tkví v tom, že žádná „Trvalá svoboda“, jak západní operace proti terorismu v Afghánistánu byla původně nazvaná, nebyla možná. Zemřel Usáma bin Ládin – terorismus nezmizel, ale naopak se arabským světem přelila vlna fundamentalismu, jejímž vrcholkem byl Daeš. Ozvuky zněly i Evropou v podobě teroristických útoků a uprchlické vlny, která přeskupila politické síly. Invaze do Iráku vedla ke svržení a popravě Saddáma Husajna. Smrtí tohoto „nového Hitlera“ (jak jej označila jedna moje učitelka) nic neskončilo. Rozpoutala se občanská válka, zemi dodnes sužuje násilí. Ani věk diktátorů proti očekávání neskončil, ale jejich moc se posílila (i když nikoliv nezbytně v návaznosti na tuto operaci) – v Sýrii, v Rusku, v Bělorusku… A chemické zbraně? Ty použil Bašár Al-Asad proti vlastním občanům za bezmocného přihlížení Západu.

Když nyní noviny píšou, že se země propadá zpět do „středověku“ (zcela nepřiléhavý příměr, srovnávající dobu mnohosti životních způsobů a sociální organizace s totalitou ryze moderního rázu), vyvolávají známý obraz zaostalého orientu, jenž je bez pomoci bílého muže zcela neschopný se o sebe sám postarat. Historie Afghánistánu je složitá a krvavá. Ale v posledních sto letech nedaly západní mocnosti a Rusko Přednímu východu vydechnout ani na chvíli a velká část toho, co i v globálním měřítku zažíváme, má kompenzační charakter. I okcidentální kolektivní nevědomí je nabité ohromnou energií vyvolanou expanzivním tlakem moderní doby. Vzestup západních ultrakonzervativců a popravy pod Hindúkušem jsou vnitřně spojené.

Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že i kolektivní psyché je dynamická. Síly v ní mají tendenci se vyvažovat, střetávat a kumulovat. Není žádná státní moc, která by mohla garantovat pořádek ve všech koutech světa. Kdo tak uvažuje, odsuzuje svět k chaosu.

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.

«
»