Blog / Imunitní deník #8

Stanisław Lem v roce 1959 napsal povídku Exodus. Je to krátký záznam konverzace dvou mladých přátel, Tomka a Mata, o velkém spiknutí mimozemské civilizace. Tomek svému kamarádovi vysvětluje, že už před sto lety mimozemšťané vysadili na Zemi agenty nerozeznatelné od lidí, jejichž úkolem bylo dostat se do vedoucích pozic a rozpoutat globální válku. Tak útočníci z vesmíru šetří zdroje: lidstvo se prostě zničí samo. Ve své době byla povídka samozřejmě především groteskním vyjádřením atomové hrozby studené války.

Dnešní čtenář ovšem odhalí ještě jiný, autorem nezamýšlený význam. Tomkovy řeči se totiž do puntíku shodují se soudobými konspiračními teoriemi. Slyšel jsem už před delším časem v Českém rozhlase mluvit člověka, který věřil, že země je ve skutečnosti placatá a její kulatost je nadnárodní komplot. Původně si myslel, že to je plán mimozemšťanů. Brzy však pro poznal, že to je samozřejmě nesmysl. Když se ho redaktor ptal, jaký názor tedy zastává nyní, konspirační teoretik odvětil: jde o smlouvu globální vlády se Satanem. Aby lidé neodhalili, že existuje nebe. Očividně je v konspiračních vizích kam pokračovat a mimozemšťané již nestačí. To by pravděpodobně potvrdil nejeden volič Donalda Trumpa.

Povídka ale není jen banální anekdotou. Mat se svého kamaráda na závěr makabrálního rozhovoru v kulisách hřbitova zeptá, jaký smysl má takové řeči vést, když stejně nemohou nikoho o pravdě informovat – všichni by je považovali za blázny. Tomek odpoví, že jakýsi význam to přece jen má: „Jsem klidný a na lidi se můžu dívat jako na lidi a ne jako na splašené stádo.“ Ano. Pokud za šířením koronaviru je globální spiknutí a laboratoř ve Wu-chanu a vlády jsou nastrčené tajemnými silami v pozadí, lze si nakonec zachovat víru v lidi. Neboť si nemusíme připustit, že za katastrofickou neschopnost řešit podstatné problémy dneška včetně klimatické krize lze vinit prostě jen – člověka.

Lem sotva mohl tušit, jakého rozvoje konspirační teorie doznají v novém tisíciletí. Netušili to ani tvůrci původní série amerického seriálu Krajní meze natočené jen čtyři roky po Lemově povídce. V epizodě nazvané Architekti strachu skupina vědců nechala jednoho ze svých kolegů zmutovat tak, že připomínal mimozemšťana. Vysadili ho kdesi v pustině, aby nafingovali invazi z vesmíru. Věřili totiž, že když lidstvo bude mít společného nepřítele, strach lidem nedovolí se vybít a donutí je spolupracovat. Díl končil moralistními frázemi o tom, že nukleární holokaust nelze zastavit strachem, ale pouze tvrdou, společnou prací.

Je jasné, že větší smysl pro realitu projevil Lem. Jeho povídka umožňuje našinci alespoň zůstat při zdravém rozumu. Protože představa, že vrcholní manažeři a politici jsou nasazení mimozemšťany, se nakonec jeví jako přijatelnější, než myšlenka, že zvrátíme klimatickou katastrofu nebo zabráníme dalším pandemiím protestantskou morálkou. Stačí jen sledovat, s jakým gustem mnozí porušují všechny epidemická pravidla, protože čísla klesají – a oni podléhají iluzi, že pandemie je za námi. Poučení z posledního roku je hořké. Jediné, co skutečně funguje, je bohužel strach. Není to hrozivá zpráva o lidech?

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.

«
»