Blog / Imunitní deník #5

Zatímco na začátku očkování bylo možné číst v tisku a na internetu obavy z nedostatečné prověřenosti vakcíny proti nemoci COVID-19, mám dojem, že v posledních týdnech jsou pro lidi i velkou část žurnalistů a politiků tématem číslo jedna především krevní sraženiny. I když odborníci upozorňují, že toto riziko je při očkování výrobkem firmy AstraZeneca nesrovnatelně menší než při užívání antikoncepce nebo dlouhém letu v letadle, přeci jen s tím druhým mají Evropané i jejich vlády o poznání menší problém. Jak to?

Na první pohled není co řešit: jsme prostě zvyklí na svoje ibuprofeny a paraleny, které skupujeme a polykáme ve velkém, ač mohou způsobit vnitřní krvácení nebo vést k selhání jater. Košile je bližší než kabát, čili v tomto případě spíše tílko přiléhá tak, že o jeho existenci ani nevíme, zatímco cizorodý hubertus, jenž nás objektivně ochrání před průtrží mračen, odmítáme z nedostatku vzdělání. Taková odpověď možná v sobě nese i část pravdy, ale nejde dostatečně do hloubky.

Je potřeba otázku otočit: proč podstupujeme dlouhé cesty letadlem, i když z nich můžeme mít zdravotní problémy a prokazatelně škodí životnímu prostředí? Proč je pilulka proti bolesti hlavy nebo nechtěnému těhotenství nezbytnou výbavou našich lékárniček, riziku navzdory? Umožňují totiž dodávat zdání skutečnosti fantastmatům, k nimž jsme připojili naše touhy: po svobodě, výkonnosti a seberozvoji. Našim životům navzdory.

Čím více jsme v posledních letech cestovali, čím více jsme mohli přepínat své síly i za cenu bolestí hlavy, nebo jsme si mohli dovolit činit rozhodnutí bez vědomí jejich následků, tím silněji jsme podléhali iluzi, že svoboda je na dosah. Moderní doba se zrodila v páře a zhyne ve farmakovém oparu. Ne proto, že bychom si měli prášky přivodit krásné sny o utopické budoucnosti, ale zahlazujeme následky neudržitelného životního stylu.

Skutečně kritická analýza hysterie kolem vedlejších účinků vakcín musí odhalit, že přehnaná reakce veřejnosti je neurotikovou obranou. Jestli nám něco virus skutečně bere, pak právě onu iluzi svobody, čili že neexistují hranice, jež by vymezovaly prostor k žití. Nekonečno je ale pojem matematický, ne biologický. Každá živá skutečnost má svůj počátek a mez, čili tvar, jehož nadměrné napnutí vede nutně k poškození a zániku. Důsledná kolektivní psychoanalýza musí vést k poznání, že jsme nedokonalí a musíme se s tím srovnat. Bez hranic nikdy nebudeme.

Jak žít po pandemii? Obnovením otázky „co je člověk?“ a pokusem ji zodpovědět bez předsudků z minulosti. Ať už těch tradičních, jež měly pro člověka pevné místo v kosmu a jasný úkol, anebo postmoderních, jež vyhlásily smrt subjektu. První předpojatost není odpovědí, ale dogmatem (již dávno nefunkčním). Druhá pak otázku samu odkládá jako bezpředmětnou, aniž by byla schopna nabídnout něco jiného, než explozivní prázdnotu. Někde uprostřed lze hledat tvarový zákon lidské osobnosti, pro každého z nás jiný, vždy ale vymezující. Pak bude možné být spokojený i s jistou nedokonalostí a nedat své touhy vláčet moderními fantasmaty, jež jsou dobré snad jen k šroubování globálního hospodářského růstu přinášíjícm prospěch jen nemnohým.

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.

«
»