Blog / Imunitní deník #2

Přiměřeně absenci větší společenské diskuze o potřebě umění, k níž vedlo uzavření divadel, testují divadelníci různé režimy toho, jak o sobě hovořit. Všechny jsou motivovány pudem sebezáchovy, jenž cynik shrnuje takto: jak vás drazí spoluobčané v éře Netflixu, HBO a YouTube přesvědčit, že vám divadlo chybí? V hloubi přirozeného instinktu se skrývá obava. Potřebuje vůbec člověk informační společnosti ještě divadlo k jinému účelu, než k občasnému rozptýlení?

Když udeřil COVID-19 poprvé, především zásluhou zřizovaných divadel se v médiích i na internetu tato obhajoba odvíjela především od pojmu veřejné služby. Jen těžko se divák dosti nudných internetových diskuzí Národního divadla mohl zbavit dojmu, že jde spíše o samomluvu. O to více, že jsem nezaznamenal, že by někdo vůbec vysvětlil, co ten pojem znamená. Je jasné, že veřejná služba je typický úřední pojem, výhodný pro licitaci o rozpočtu se zřizovatelem. Obec i umělci ví, že veřejná služba ospravedlňuje vydávání veřejných peněz, ale raději se nepídí po tom, co může konkrétně znamenat. Do vyjednávání o podpoře by totiž mohl vstoupit někdo třetí.

Tím by pravděpodobně byla právě veřejnost. Pojem veřejné služby je totiž v politické filozofii odvislý od veřejného zájmu, podobně tajemného přízraku demokratické státovědy. V zásadě lze rozlišit tři druhy podílu veřejnosti na definování takového zájmu: buď jde o přání většiny, zájem celé společnosti včetně menšin i veřejných nepřátel, anebo zosobnění autoritativní ideje.

Pokud by vládl první druh veřejného zájmu, potom by veřejnou službu nejlépe poskytovala komerční divadla a zlatá kaplička, do níž se sjíždí lid z celé republiky, aby si připomněl, jak kulturní národ jsme. Jen sotva si lze představit, že by ve všelidovém hlasování dali občané Brna raději peníze na Centrum experimentálního divadla než na nafukovací halu v Komíně nebo vinohradskou rozhlednu. Zvláště, když propagace instituce v poslední době pro běžného člověka ztratila srozumitelnost a spíše než k šedivé každodennosti promlouvá jazykm intelektuální módy.

Druhý způsob určování veřejného zájmu je riskantní, bolestný, ale asi nejlepší. Vyžadoval by dlouhou společenskou diskuzi, vážení různých pohledů a nakonec by asi vedl k podstatné změně repertoáru i fungování veřejných divadel. Tento proces by musel zahrnovat všechny a využívat proto jasný a srozumitelný jazyk. Proto divadla volí třetí přístup a nasazují si notně sepranou schillerovskou košili ideálu umění jako zrcadla společnosti. Není ale jasné, jak hodnotit, zda tomuto ideálu jsou schopna dostát a jejich činnost nepřipomíná spíše bludiště na Petříně. Co více: vůbec netušíme, zda taková idea skutečně artikuluje představy veřejnosti, anebo jen akademickou nostalgii.

Snad i proto umělci změnili strategii a po roce již o veřejné službě není slyšet. To je dobře. Opuštěním floskule otevírají cestu k produktivnějšímu uvažování o roli divadel po pandemii: můžeme se začít ptát, zda a jaké divadlo nám skutečně chybí z uměleckého hlediska a bude nám líto, kdyby se již neotevřelo. Máme na to odvahu?

Jako Imunitní deník označuji glosy, které na svůj blog píšu jako reflexi života v pandemii.

«
»