Blog / Utajený šéf

Platí-li, že západní společnost v posledních desetiletích přešla od nerovnosti k nesouměřitelnosti, Utajený šéf tento fakt názorně ukazuje. Aby mohl sestoupit mezi své zaměstnance, manažer si nasazuje dokonalou masku, pod níž se ztrácí nejen jeho identita, ale v mnoha případech rovněž jeho schopnosti. Zvláště v manuálních profesích se nejednou jeví jako ňouma, nešika a přetrhdílo, aby se v závěru pořadu jako mávnutím kouzelné hůlky proměnil zpět do své mocné podoby, před níž se zaměstnanci třesou strachy. Není možné, aby šéf nebyl utajený – nikoliv pouze proto, že by nemohl sledovat práci svých poddaných. Ale jako král Václav IV. se pohyboval mezi prostým lidem v omšelých šatech, aby slyšel, zda neuráží jeho majestát, tak i šéf je především na výzvědách, založených na předpokladu, že narazí na škodnou. Východiskem je nedůvěra. Jestliže pro Kanta byla lež z hlediska kategorického imperativu nepřijatelná, protože odnímá druhému lidskou důstojnost (ani si nezaslouží, aby se s ním jednalo na rovinu), šéf nemá jinou možnost než lhát, neboť jinak by se vystavil nebezpečí lži (do očí mu nikdo skutečnost nepoví, nedůvěřuje mu). Žádná ze stran v té druhé již nic důstojného nespatřuje, neboť tak jako zaměstnanci nepovažují své nadřízené za lidské bytosti, ani manažeři v nich nevidí nic jiného než lidský kapitál.

Tato proměna a sestup v sobě nese samozřejmě zřetelný numinózní náboj. V evropské mytologii je tento princip známý již od antiky. V Illias na sebe bohové berou lidskou podobu, ať už obecnou (Poseidon jako starý muž), anebo dokonce i konkrétní (Apollón jako Perifas), a to proto, aby snížili nesouměřitelnost mezi bohem a člověkem.[1] Jak vysvětluje Warren Smith, běžný smrtelník nemůže božstvo rozpoznat, leda podle záblesku jeho podstaty v náhlém zahlédnutí nadpozemské krásy, třpytu oka, božské záře apod. Předěl mezi světem pozemšťanů a Olympanů je úplný a ač bohové často s lidmi obcují, dlí v nedosažitelnosti.

Převlek božstvům ale neslouží pouze k tomu, aby zakrýval identitu (ať už před člověkem či božským konkurentem, kterého chce zmást), ale má i další význam: „když chtějí sestoupit do lidské dimenze, ať už aby přišli na zemi, anebo hovořili s člověkem, potřebují nalézt podobu, která jim umožní buď splynout s okolím, anebo hovořit k člověku na jeho úrovni.“[2] Bohové plodí hrůzu, kterou je třeba zmírnit; návštěvu Olympanů je třeba učinit snesitelnou, jinak by hrozila panika.

Nesouměřitelnost mezi manažerem a jeho zaměstnanci neodpovídá pouze vztahu vedoucího a podřízeného. To by bylo banální a nevyžadovalo by to maskování – vždyť kontrolu by bylo možné provádět i technickými prostředky, bez potřeby sestupovat do podhradí. Navíc by šlo o prostou variaci na staré téma pána a raba, jež by nevysvětlovala specifickou situaci, v níž se dnes nacházíme. Manažer je ale i sótérem, který přichází uzdravovat, je nadán magickou mocí vyplývající z jeho schopnosti reprodukovat a akumulovat bohatství, které se na úrovni zaměstnanců stává pouhou odměnou. To je novinka oproti fordistické moderně, v níž byla kolektivní spása ještě možná.

Od poloviny sedmdesátých let totiž dochází „k ofenzivě vlastníků kapitálu namířené proti práci“, kdy akcionáři a podnikatelé navyšují svoje zisky na úkor mezd; top management akumuluje odměny, zatímco střední a nižší úrovně ve firmách ve svých platech buď stagnují, anebo přímo klesají.[3] Vlivem přechodu z průmyslové společnosti do ekonomiky služeb se práce nevyplácí a organizační změny, inovace a „flexibilizace“ pracovních vztahů vedou k tomu, že zatímco elity svoje pozice fortifikují, podstatná část středních tříd a zaměstnanců se posouvá do sféry nejistoty. Tak je třeba interpretovat i onen strach v očích těch, kteří jsou na konci pořadu pozváni do kanceláře šéfa, aby po obligátní otázce „Neviděli jsme se už?“ manažer triumfoval odhalením své masky. Teprve v tuto chvíli se vyjevuje božská podstata kapitálu, který se odhaluje jako omnipresentní a omniscientní a zaměstnanci se promítá jeho dosavadní život před očima, aby důkladně prožil všechny chyby, kterých se dopustil. 

Na jedné straně je tedy Utajený šéf manifestací „politické ekonomie nejistoty“, kdy člověk ztrácí ze své moci přítomnost a budoucnost už je pro něj pouze hrozbou,[4] na straně druhé je dokladem, že tato nejistota je distribuována asymetricky. Zatímco se zdá, že by manažer mohl vyhodit zaměstnance na místě za špatně zapnutou košili, šéfovi se nic stát nemůže. Nepřebývá ve sféře smrtelníků, a právě proto může udělovat milost, která se v Utajeném šéfovi dostavuje vždy – a zasahuje intimní sféru zaměstnanců. Tu šéf zaplatí svatbu svého poddaného, tu mu poskytne vybavení pro jeho koníček, koupí auto, aby vyřešil těžkou situaci v rodině, anebo dokonce zaplatí velký dluh. Právě toto odpuštění dluhu je projevem naprosté suverenity, absolutním potvrzením moci kapitálu, který dokáže to, co právo nikoliv. Slzy, které v tu chvíli zaměstnankyně roní, jsou skutečné. Úleva, jakkoliv je efemerní, znamená výjimečný dotek přítomnosti a příslib alespoň dočasné naděje na budoucnost.

Jak píše David Graeber, peníze mají schopnost transformovat morálku do neosobní aritmetiky, a takto ospravedlnit i věci, které jsou nehorázné či nemravné – jako dluhovou past. Schopnost vypočíst dluh, vyměřit jeho výši, jde ruku v ruce s násilím (jež je u nás zpřítomněno osobou exekutora) – „je téměř nemožné nalézt jednoho bez druhého“.[5] Neboť čísla proměňují konkrétní lidskou situaci v chladnou přesvědčivost. A proto je to právě manažer, komu se má vydat počet za činy, kterých se dopustil. Tento technokrat čísel je totiž zosobněním instrumentálního rozumu, který dohlíží na hladký chod řádu efektivity. Ekonomické podmínky nabývají povahy osudu, jako v antickém dramatu. Pouze deus ex machina je může narušit a odvrátit hrozbu násilného trestu. Rozdíl je v tom, že zatímco v antice byl osud člověka modelován kosmicky a podřizovali se mu i bohové, neoliberalismus jej plně individualizuje. Namísto vrtkavé fortuny, od níž pochází „všechny výdaje i příjmy“, jak píše Plinius, je garantem vlastního osudu pouze člověk sám, který se stává podnikatelem vlastní existence v mezích tupého a železného fata. To je paradox pozdně moderní sudby!

Takto se potvrzuje rozšiřování propasti mezi individualitou jako osudem a individualitou jako praktickou schopností sebeurčení, přičemž překlenutí této propasti není součástí této schopnosti.[6] Neoliberalismus činí za svůj život plně zodpovědné individuum, nezávisle na tom, nakolik může své podmínky ovlivnit či jsou výsledkem jeho záměrné volby. To je ona fascinace kontrolou, auditingem a hodnocením, která je pro neoliberalismus charakteristická a jež ospravedlňuje individuální boj o pozice v rámci firmy pragmatickou nutností sebezáchovy. Pravidla jsou jasná a ten, kdo o své vlastní vůli dokáže uspět, nemusí mít špatné svědomí, že zradil své soudruhy – každý tu hraje za sebe:

„V tomto prostředí je ovšem svoboda výběru redukována na jediné – na úsilí stát se konkurenceschopnějším, než jsou ti druzí. Jakmile však každý dělá maximum pro to, aby zůstal kompetitivní a stal se konkurenceschopnější než druzí, nikdo nikdy nezíská výhodu nad těmi, kdo si počínají stejně. To ovšem nevadí, neboť cíle bylo dosaženo. Namísto společného hledání skutečných alternativ se volba každého omezuje jen na výběr strategií umožňujících přežít ve stupňované konkurenci všech se všemi.“[7]

Jestliže na počátku pořadu se jeví zaměstnanci jako jedno tělo, které penetruje sestupující hromovládce, na konci jsou důsledně izolováni a souzeni jako jedinci, nezávisle na jejich kolektivních vztazích, na společných problémech, zájmech a osudech. „Na koberečku“ u velkého šéfa nikdo nemyslí než na svoji sebezáchovu a s vděčností přijímá ortel, který je k němu milostivý – jak dopadnou ostatní je lhostejné. Moc dobře totiž ví, že v tomto triumfu svrchovanosti manažerské moci získávají mnohem více, než kdyby neprojevili patřičnou vděčnost a pokoru a nepřijali svůj individuální osud. V epoše „politické ekonomie nejistoty“ se totiž není možné spolehnout na nic jiného, než na vlastní síly a záblesky milosti kapitálu.

Stát a veřejná moc totiž stojí v pozadí jako servisní instrument udržující mechanismus individuální zodpovědnosti v provozu. Tam, kde je společnost plně individualizována, jsou suspendovány mechanismy kolektivní akce. Politika je zbavena moci a zaměstnanci možnosti spojit se ve „společné věci“, jak píše Zygmunt Bauman. Skutečnou moc má jen globální kapitál, který trestá i oceňuje jako hromovládný bůh nadaný i přívětivou, otcovskou tváří. A tvář tohoto kapitálu musí zůstat nediferencovaná, neosobní.

Homérští bohové se neliší svými vlastnostmi, např. silou hlasu, sdílejí je. Odlišují se nikoliv sami od sebe, ale od lidí – jejich skutečná podoba je vždy zahalena tajemstvím, je nejistá a mimo možnost lidského poznání. Smith proto vyvozuje, že je nepřesné považovat antická božstva za plně antropomorfická.[8] Stejné je to s majiteli a manažery firem – v Utajeném šéfovi se neprezentují jako jedinečná individua, ale jako zástupci řádu, jako epifanie samotné firmy. Jejich vlastnosti, jako je schopnost plánovat, racionálně řídit firmu a posuzovat produktivitu práce (stejně jako blahosklonně přehlížet menší prohřešky, když odhalí v pracovníkovi „zdravé jádro“) jsou univerzální. Nepřísluší tomu či onomu manažerovi, ale společenskému postu. Abychom je mohli vidět skutečně pracovat, komunikovat, prožívat svět, v němž se každodenně pohybují jejich zaměstnanci, musí se převléci, ztratit cosi ze své univerzálnosti a stát se „tělem“, které dočasně přebývá mezi lidmi, aby poté mohlo vládnout. Tato ekonomická blasfemie je o to více zavrženíhodná, že mimo maskování nesouměřitelnosti univerzalitou se i ztotožněním s nadlidskou entitou vyviňují z problémů vlastních firem a podmínek, v nichž lidé pracují. Zodpovědnost je vždy na „smrtelníkovi“, čili zaměstnanci jako na individuu. Manažer může nabídnout milost, ale pouze ze své dobré vůle. Nikdo třetí nesmí v tomto vztahu stát jako zdroj vykoupení. Náboženský charakter neoliberalismu je takto potvrzen mytologicky.  


[1] SMITH, Warren. The Disguises of the Gods in the „Illiad“. Numen, vol. 35, fasc. 2, 1988, pp. 161–178.

[2] Ibid., p. 166.

[3] KELLER, Jan. Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: SLON, 2010, pp. 18–19.

[4] BAUMAN, Zygmunt. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta, 2004, p. 68

[5] GRAEBER, David. Debt: The First 5.000 Years. Brooklyn – London: Melville House, 2014, p. 14

[6] BAUMAN, Z. Individualizovaná společnost…, p. 61.

[7] KELLER, Jan. Nová sociální rizika: a proč se jim nevyhneme. Praha: SLON, 2011, p. 65.

[8] Ibid., p. 175.

«
»