Blog / Dámský gambit

Velké finále seriálu Dámský gambit přináší velkolepý obraz vítězství v týlu geopolitického nepřítele Ameriky, který by mohl být srovnatelný s vítězstvím Rockyho Balboy nad Ivanem Dragem. Nakonec novela Waltera Tevise, podle níž byla minisérie natočena, vyšla v osmdesátých letech, v době, kdy se to nebezpečnými Sověty v americké kinematografii jenom hemžilo. Jenže Borgov, s nímž se Beth Harmon utkává podle zásady triády nejprve dvakrát neúspěšně, aby jej potom spektakulárně zdrtila na jeho vlastním území, není z příběhu vyčleněným symbolem východního zla. Nezpůsobí nic špatného a z drobných narážek může dokonce divák alespoň po část příběhu v sobě živit naději, že by mohl být skrytým disidentem. Samozřejmě mylně – neboť o žádné geopolitické vztahy se ve skutečně na šachovnici nehraje. A tak není divu, že i když kolem Beth umírají lidé, k nimž si vypěstovala blízký vztah, je to z docela jiných důvodů, než politických. Adoptivní matka zemře z podivné příčiny, ale každý rozumí, že se tím dokonal především rozklad jejího zoufalého života. Správce sirotčince, jenž Beth naučil šachy hrát, skoná poté, co se jí nepodaří uspět ve finále jednoho z turnajů kvůli pití. Ač je tento vztah mezi jeho smrtí a Bethinou prohrou spíše spekulativní, snímek v diváku buduje podezření, že by tomu tak mohlo být. To je v souladu se subjektivizací dění okolo Beth, jež se vztahuje vždy především k její vnitřní touze, k minulosti, již v sobě nese a k nebezpečné tvrdohlavosti a nedostatku disciplíny.

Protagonistka je tak znakem člověka, jenž je spíše okem orkánu, než článkem společenských vztahů. Vše se točí kolem ní a ponurá retro atmosféra budovaná chladnými barvami obrazu a častými interiérovými a nočními scénami dodává znaku sílu. Jeho důvěryhodnost je prohloubena tím, že Beth není šprtkou (ač ji tak zpočátku spolužačky na střední označí) s brýlemi, neodpovídá stereotypu intelektuálky, na rozdíl od mnoha mužů, které porazí. Anya Taylor-Joy se od svých šestnácti let věnovala modelingu a teprve z něj přešla k filmu – a v pohybech a pohledech postavy, již ztvárnila, je to znát. Beth je více femme fatale, než ošklivé káčátko, a zapadá tak do tradice svůdných žen z nízkých vrstev po bok Audrey Hepburnové (My Fair Lady), Julie Robertsové (Pretty Woman) nebo Jennifer Lopez (Krásná pokojská). V jistém smyslu lze tedy chápat Dámský gambit jako variantu na popelkovské příběhy, ovšem ve zcela novém provedení: žena není vytažena mezi vyšší vrstvy mužem, jenž v ní objeví její krásu, ale proráží si cestu mužským světem svojí genialitou.

Přesto by bylo chybou rozumět Beth jako znaku emancipované ženy. Politika je z jejího života zcela vynechána, jak sama přiznává zástupkyním křesťanské nadace, která jí chce zaplatit cestu do Moskvy na velké finále. „Já jsem šachistka,“ vyslovuje svůj nepolitický postoj, když odmítá přečíst evangelikální manifest. Podobně se vyhne i vlasteneckému projevu před tiskem, jenž po ni žádá vládní agent, který ji v Moskvě doprovází. Chce-li něco dokázat, potom snad splácet – svému učiteli, své adoptivní matce. Rozdává rány za sebe a za ty, které na své cestě životem potkala. Je tedy dokonale zapouzdřena ve vlastní existenci a nevystupuje z ní ani tolik, aby projevila zájem o šachy jako druh sportu. Odmítá slávu, působit v organizaci, nerozumí institucionálním pravidlům. Není divu, že se jejími přáteli stanou šachista-kovboj, užitečný snaživec a černošská dívka, s níž se podporovaly v sirotčinci. Nikdo z nich nemá moc, není součástí institucionálních mechanismů a nepřebírá zodpovědnost za stav sportu, společnosti či za postavení žen a mužů.

I tak je třeba rozumět gestu Borgova, který ji obejme a s dojetím projeví respekt, když nad ním ve finále zvítězí. Ač některé z jejích protivníků krátce ovládne i hněv, Beth se nesetkává s nenávistí, s odporem. Mužským světem projede jako nůž máslem a zanechá jen obdivný potlesk. Podobně, jako modelka na pódiu, která dokáže silou své krásy všem rozevřít ústa dokořán. V tomto je Bethin vzhled a styl, jímž marnotratně přebuduje interiér svého domu (a přijde tak o značnou část financí nutných na cestu do Moskvy), neodlučitelnou součástí jejího úspěchu. Jestliže šachy jsou projevem neviditelné geniality, jež se zhmotňuje jen v podobě snových vizí (zcela zbytečných pro podstatu příběhu, ale nutných, aby divák byl doslovně ubezpečen, že Beth nemyslí na nic jiného, než na šachy), potom estetika je nutným nástrojem, jak úspěch této geniality učinit věrohodným a hladkým – protože který muž by odolal jejímu pohledu?

Dámský gambit je samozřejmě označení šachového zahájení. Takového, při němž bílý obětuje jednoho ze svých pěšců. Jde však pouze o oběť zdánlivou, neboť se tím černý dostává do nevýhody a otevírá cestu k možnému útoku. Jak však píše Nick de Firmian ve svých Moderních šachových zahájeních, je takový tah považovaný spíše za bezpečné rozehrání, neboť vytváří prostor pro vyrovnání a nepředstavuje takovou hrozbu, jakou býval Královský gambit v dobách slabší obranné techniky.[1] Je pozoruhodné, že ač Královský gambit ve dvacátém století přišel o svoji popularitu, používal ho i Boris Spasskij, o němž tisk spekuluje jako o předobrazu Borgova v seriálu.[2] Spasskij se naučil hrát šachy v pěti letech ve vlaku uprchlíků z obleženého Leningradu za druhé světové války. Seriálová Beth ve sklepě sirotčince, kam dějiny nezasahovaly. Její hra je nebezpečnou jen zdánlivě – neboť je čirým vítězstvím individua, zcela odděleného od rodiny, od společnosti, od světa, který se v šedesátých letech kymácí nejen studenou válkou, ale i levicovou kulturní revolucí.

Není překvapivé, že Bethina láska nesmí být naplněna a ač se s objektem své touhy nakonec usmiřuje, na konci seriálu se proměňuje do bezpohlavního symbolu geniality. To není v rozporu s její přitažlivostí a živočišností, která se projevuje holdováním alkoholu či sedativy. Touha nesmí být naplněna, protože by se tak porušila čistota znaku, jenž musí odkazovat na dokonalou autonomii. Nic nesmí stáhnout oko orkánu, žádná kosmická síla nesmí převážit mohutnost osobnosti, z níž však nezůstává nic jiného, než matematická genialita a krása, jež se stává obdobou nedostupné světice.

Nejde samozřejmě jen o to, že máme další příležitost sledovat doklad „pádu veřejného člověka“, jak o něm psal Richard Sennett.[3] Beth je sice znakem sebe-absorbce jedince, který do sebe vtahuje vše kolem sebe a proměňuje svůj život do narcistní intimity (v seriálu výrazně zobrazené ve chvíli, kdy se po bujarém večírku ocitne Beth v cizím bytě sama a udělá si v něm svůj večírek o samotě). Ač se seriál odehrává na pozadí velkých společenských a politických změn a vrcholí zápasem reprodukujícím střet studené války v osobní rovině, vždy jde pouze o Beth a její osud řízený velmi omezenými cíli. Šachy jsou dokonale deduktivní systém, postavený na primitivních termínech a definicích, které vymezují možnosti rozhodování. Se skutečností nemají společného vůbec nic. Ryze formální prostor, jenž šachy představují, je současně plně produktem lidského rozhodování, stejně jako je na něm zcela nezávislý. Tak je plně autonomní, nemá žádný vztah ke světu a k člověku – šachy ostatně mohou stejně dobře (a možná ještě lépe) hrát počítače. Nejde tedy jen o pád veřejného člověka, ale o vymizení člověka jako vztahy navazující bytosti vůbec. Není tedy divu, že tělesnost je redukována do její excesivní exploatace (alkohol, léky) či čisté svůdnosti bez účinku.

Svoboda pohybu na šachovnici, vymezená jenom všeobecně přehlednými, známými a neproměnlivými podmínkami (pravidly), je v souladu s deregulovanou mytologií modernity, v níž plnou vinu za jakýkoliv úspěch či neúspěch přebírá jedinec (jenž je přesvědčen o tom, že podmínky jsou objektivní a nemají k němu jiný vztah, než že mu rozhodování vůbec umožňují), který má ve skutečnosti jen velmi omezenou možnost tahu. Na druhé straně dokonale formální povaha šachu rezonuje s volností a svobodou kapitálu, který je v současnosti plně odpoutaný od všech externalit, následků a vztahů k přírodě či společnosti a řídí se pouze tržní logikou.[4] Dámský gambit dokládá tezi Zygmunta Baumana, že v individualizované společnosti obavy, úzkosti a rozhořčení může prožívat pouze osamělý jedinec a že nic z toho nevytváří základ pro solidaritu, společnou akci. 

Beth je tak ztělesněním pozdně moderního mýtu o tom, že člověk může ve světě uspět, aniž by se musel ušpinit politikou či navazovat hlubší sociální vztahy vyžadující loajalitu či oběť. Jako dokonale autonomní jednotka si může vydobýt úctu a respekt nezávisle na poměrech, z nichž pochází, a nedokáže-li to, není mu zkrátka dáno. Touha je uspokojována ve formě soutěže, která však nemá jinou perspektivu, než je velké vítězství, jež pečetí osud – podobně jako romantické komedie neukazují to, co se děje po svatbě, Dámský gambit musí skončit porážkou nejsilnějšího soupeře. Dokonale formální prostor šachu umožňuje znaku, jímž postava Beth je, aby byl plně diferencujícím – čili aby nebylo třeba zaujmout žádný závazný vztah, jenž by mohl mít povahu souvislosti. To, že by měli diváci po Beth Harmon toužit, je v souladu s tím, že mají toužit po jejím osudu. Naplnit jej mohou ale jen ti nejgeniálnější – a protože se tak děje v systému pevných a odlidštěných pravidel, není žádná naděje na změnu.

Nakonec tak protagonistka nedosahuje stavu plného rozvinutí své osobnosti, jak by si žádal bildungsroman, ale spíše naprosté redukce na akt vítězství. Bethiny oběti jsou proto zdánlivé, jak Dámský gambit ostatně vyžaduje – s jistotou přinášejí úspěch nutně produkovaný pouhou vahou její osobnosti. Jako by stačilo pouze být, bez nutnosti uvažovat o tom, jak. Rekord, jenž premiéra seriálu zlomila ve sledovanosti, jen potvrzuje, jak nenaplněná touha po takovém bezúčelném úspěchu v dnešní společnosti je.


[1] DE FIRMIAN, Nick. Modern Chess Openings. New York: David McKay, 1999, p. 443.

[2] https://www.rbth.com/lifestyle/332949-borgov-netflix-queens-gambit

[3] SENNETT, Richard. The Fall of Public Man. New York: A. Knopf, 1977.

[4] BAUMAN, Zygmunt. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá Fronta, 2004, pp. 35–36

«
»