V nedělní podvečer jsem v televizi zachytil slova jedné z postav nějaké středoškolské komedie. Dívka prohlásila před svým učitelem, že novela 1984 je úplně jasný případ: je o totalitě, v níž diktátor utlačuje všechny obyvatele. „Na rozdíl od vás má alespoň vlasy,“ vmetla učiteli do tváře. Nezávisle na tom, jak důležité jsou vlasy pro ovládnutí světa či alespoň středoškolské třídy, jen máloco je tak nejasné jako smysl Orwellovy novely.
Na jednu stranu můžeme položit všechny ty halucinace, v nichž se potácejí pravicoví politici a intelektuálové, kteří rádi Orwella citují ve svém boji proti socialismu, Evropské unii, nošení ústenek nebo očkování. Výběrově do této skupiny můžeme počítat třeba Benjamina Kurase, který svůj esej Sekl se Orwell o dvacet let? ladí do svého typického antievropanství, navzdory tomu, že sám Orwell byl příznivcem federativní evropské unie – a dokonce ji považoval za nutnost. Možná by byl překvapen Václav Klaus, kdyby namísto pouhé četby Orwellovy biografie od Gordona Bowkera zabrousil do spisovatelových esejů – jistě by hojně podtrhával nesouhlasnou vlnovkou proevropské a socialistické myšlenky spisovatele, který mimo jiné i obhajoval potřebu změny slovníku, pokud je pro menšiny urážlivý. Představa, že novelu 1984 (ale i Farmu zvířat) „není třeba analyzovat“ pro její jasné sdělení, jak Klaus napsal v roce 2006, je intelektuální ledabylostí, jež v důsledku umožňuje vynechat všechno socialistické, proevropské a revoluční v autorovi, který se – podobně jako národní socialistka Milada Horáková – stal pouhou ikonou boje proti totalitě. Ačkoli byl především bojovníkem proti kapitalismu a fašismu. (Vynechám úplně otázku, jaký zmatek by způsobily Orwellovy myšlenky v hlavě neofašisty Mariána Kotleby, který nosí – nenosí svoji ústenku s hrdým nápisem 1984 jako symbol vzdoru; jak by asi jeho náboženskému útlocitu a rasismu konvenovalo, že se Orwell zastával migrantů, vykořisťovaných „barevných“ v koloniích a anglickou církev považoval za nefunkční instituci vládnoucí třídy?)
Mnohem zajímavější je ale sledovat spory o Orwella na levici samotné. V českém prostředí téma zatím příliš nerezonuje a pokud bychom si jako modelový příklad vzali úplně zbytečné povykování nad českým překladem Michéových Tajností levice, z nichž většina debatujících prokazovala spíše naprostou neschopnost číst, možná je to tak dobře. Postavíme-li ale proti sobě dva intelektuály moderní levice, marxistického kulturního sociologa a literárního kritika Raymonda Williamse a „konzervativního“ socialistu Jeana-Clauda Michéu a podíváme se na to, jak četli Orwella (oba mu věnují ve svých textech velkou pozornost), odhalíme souřadnice kóty, o níž se dnes i u nás bojuje ve sporech mezi novou levicí a populisty (přičemž používat oba pojmy se mi příčí, ale jsou dostatečné srozumitelné pro potřeby této glosy).
Michéa i Williams se střetávají v zásadní otázce, a to jaký byl Orwellův vztah k intelektuálům a dělníkům, čili řekněme moderněji – deklasovaným. Zatímco Michéa Orwella vykládá jako ortodoxního antiintelektualistu, Williams jej naopak považuje za typického, od většinové společnosti odděleného intelektuála. Tato odlišnost je dobře patrná na interpretaci právě novely 1984. Michéa se shoduje s Williamsem v tom, že spatřuje beznadějnost vzpoury Winstona Smithe v její intelektuálnosti (jež protagonistu novely potom vede ke spolupráci s „falešnou opozicí“, výhonkem samotné Strany) – odcizenosti:
„Toto je případ, podle Orwella, kdy vzpoura nevychází z onoho „velkorysého hněvu“, jenž například podněcoval Dickense (velkorysý hněv, který je neoddělitelný od common decency, jak uvidíme), ale nachází svoji hlavní psychologickou hybnou sílu v žádostivosti, zášti a zatrpklosti. Žádná autentická vzpoura nemůže čerpat svůj raison d’être z takového otráveného zdroje.“[1]
Podle Michéy je Orwell bojovníkem proti intelektuální touze dominovat, která je v posledku mízou mnoha stranických i individuálních levicových postojů. V kontrastu k ní stojí common decency, jakési sdílená, běžná slušnost, která představuje základ socialismu a nalezneme ji v nižších vrstvách – jediných skutečnýh hybatelích změny (Michéa ve svém rozhovoru pro anarchistické rádio Libertaire po tomto vzoru vymezil socialismus jako uspořádání společnosti založené na „duchu daru, vzájemné pomoci a philia“ – ve smyslu řeckého konceptu recipročního altruismu[2]).
Williams souhlasí s tím, že novela 1984 je o selhání intelektuála, ale naopak ve Winstonu Smithovi spatřuje samotného Orwella:
„Jeho [Orwellovo] hlavní selhání bylo nevyhnutelné: sledoval to, co bylo evidentní, vnější faktory, a pouze odhadoval to, co evidentní nebylo – inherentní vzorce pocitu. Toto selhání je nejzřetelnější ve svých důsledcích: když si napůl proti své vůli myslel, že pracující lidé jsou opravdu bezmocní, takže si nikdy nemohou pomoci sami. […] Jediný odpor pochází od rebelského intelektuála: exil proti celému systému.“[3]
Novela 1984 podle Williamse ukazuje, že takový odpor je předurčen k selhání a je výrazem beznaděje Orwellova postoje k „proletářům“, kteří – „chráněni vlastní hloupostí“ – nejsou akceschopní.
Michéa i Williams stojí na straně deklasovaných a usilují o obhajobu nižší vrstvy jako jediného autentického zdroje vzpoury proti intelektualismu. Každý ale jinak. Michéa se (podobně jako Orwell, a proto je i jeho čtení výrazem souduchovenství) staví proti levicovým intelektuálům, kteří jsou spíše protagonisty velkého příběhu o věčném pokroku a vlastních ambicí v jeho dějinách, než aby artikulovali třídní zájmy deklasovaných. Williams se podobně s despektem ve svých esejích vyjadřuje o lidech z „oxfordské čajovny“ (jakási obdoba pražské kavárny), kteří žijí mimo realitu, příp. o akademicích uzavřených do svých představ o velké kultuře. Williams rozumí kultuře jako součásti každodennosti (používá heslo „kultura je běžná“[4]) a obrací pozornost humanitních věd k tomu, co bývá přehlíženo jako pouhá „populární“ zábava plebsu (tím se stává zároveň jedním ze zakladatelů kulturálních studií). Možná, že právě v této odlišné motivaci obou intelektuálů tkví původ odlišného čtení Orwella.
Michéa totiž oceňuje Orwellův exil, jeho postoj „proti všem“ důsledně zaměřený na kritiku všech ambicí a ctižádostí, které překrývají common decency neprivilegovaných. Ostatně sám se neúčastní akademického (ani stranického) provozu a jako středoškolský učitel mimo intelektuální centrum se do důchodu věnoval spíše rutinní pedagogické práci a psaní ostrých esejů. Sám si dobrovolně zvolil vyhnanství, aby mohl udržet svoji představu o socialismu autentickou.
Naproti tomu Williams se snažil zapojit, stát se součástí velkých pohybů ve společnosti, populárních proudů (k nimž jsou skutečně Michéa i Orwell skeptičtí) – a překonat chtěl spíše konzervativní vrstvu intelektuálů, kteří stále ještě drželi v rukou velký kánon kultury a chránili jej před jakoukoliv blasfemií. Michéa a Williams se tedy neliší ve svém postoji k deklasovaným, ale k pokroku a k novým hnutím a populárním proudům. Michéa vyhlašuje návrat ad fontes (a volí něco jako levicovou variantu „benediktovy volby“ Roda Drehera, ovšem bez xenofobie), Williams chtěl naproti tomu jít s pokrokem. Byl nakonec spolu se Stuartem Hallem či E. P. Thompsonem podepsán pod britským Prvomájovým manifestem 1968, kdežto Michéa je ke kulturním a politickým otřesům poválečného Západu antagonistický. Williams svoji pozici vyjadřuje lapidárně:
„‘Totalita‘ představuje jistý druh represivní sociální kontroly, ale současně každá skutečná společnost, každá přiměřená komunita, je totalitou. Patřit ke komunitě znamená být součástí celku a nutně akceptovat její disciplínu, a přitom ji pomoci definovat.“[5]
Michéa spolu s Orwellem vyhlašuje vzpouru jakékoliv disciplíně, která nevychází ze spontánního řádu vzájemnosti, čili „zezdola“ (rozhodně však nejde o liberalistické laissez-faire, jež naopak podrobuje systematické kritice). Proto je potřeba podle něj oponovat i progresivismu, protože ten „přepisuje“ tento postupně budovaný étos. Klíč k porozumění tzv. populismu tkví podle mého soudu právě v této Michéově správné diagnóze, jež se ostatně vrací ke klasickému střetu marxismu a anarchismu mezi Proudhonem a Marxem. Proto je Michéa i Orwell více spřízněn s anarchismem, s představou radikální demokracie (s níž dnes nejčastěji operuje právě populismus). U obou je patrná stejná nedůvěra k intelektuálnímu světu; Williamse dráždí pouze jistý druh tradičních intelektuálů – mohli bychom je nazvat jako konzervativní. I proto je tak kritický k Orwellovi („anarchistickém toryovi“, jak píše Michéa).
Základní otázka se jeví jako: exil, anebo podřízení se populárním tendencím? Možná je potřeba se zaměřit spíše na to, co jsou tyto „populární tendence“ – není jimi náhodou právě dnešní konzervativní populismus? Respektive, nenastala chvíle, aby se současná levicová kulturní kritika poučila z Williamse i Michéy a namísto prosté kritiky populárních forem (reality show, bulváru atd.) se opět pokusila pochopit, jak se v nich zračí subversivní postoje deklasovaných a jak se formují jako antagonistické vůči kulturnímu boji levicové inteligence? (K tomuto bodu stačí nahlédnout jen do výzkumu postojů v rámci projektu Rozděleni svobodou)
Na okraj této útržkovité úvahy ještě poznámku. Domnívám se, že volba exilu není jen politickým rozhodnutím. Je spojena i s individuální zkušeností, s povahovým nastavením. Čím více se dnes zabýváme psychoterapií, tím méně psychologií – příliš si neuvědomujeme význam psychických struktur osobnosti a jejich případným kolektivním souvislostem. Každý boj, i ten kulturní, nakonec aktivizuje dispozice, jimiž se od sebe lišíme a proměňují náš náhled na svět více, než youtubová diskuze mezi Jordanem Petersonem a Slavoje Žižekem. V tomto může být afinita k jistému druhu konzervatismu u Orwella i Michéy mimo jiné i součástí jejich osobnostních rysů. Přiznám se, že se to týká i mne.
[1] MICHÉA, Jean-Claude. Á propos de 1984. In: Orwell: Anarchiste Tory, Paris: Climats, 2008, pp. 154–155.
[2] MICHÉA, Jean-Claude. La double pensée: Retour sur la question libérale. Paris: Flammarion, 2008, p. 102
[3] WILLIAMS, Raynold. Culture and Society: 1780–1950. New York: Anchor Books, 1960, p. 312–313.
[4] WILLIAMS, Raynold. Resources of Hope: Culture, Democracy, Socialism. London – New York: Verso, 1989, p. 3–18.
[5] WILLIAMS, Raynold. Culture and Society: 1780–1950…, p. 310–311.