Blog / Kam zmizeli čeští filozofové v čase pandemie?

Soudě podle komentářů (psal o tom v Lidových novinách třeba Jaroslav Veis či Martin Zvěřina), přináší pandemie COVID-19 jisté pozitivum – návrat odborníků do rozhodování o našich vespolných záležitostech. V atmosféře posledních let, poznamenané vzrušenými debatami o očkování či environmentálních změnách, by to mohla být velmi dobrá zpráva (ač jistě přemýšlet nad vědeckými tvrzeními o ekologii dnes chce jen málokdo). A podle vlády pandemii “zvládáme”. V pozadí tohoto optimismu se ale skrývá otázka, nakolik bychom vlastně měli chtít, aby se naše životy řídily experty? A co to znamená “zvládnout pandemii”? V souvislosti s tímto problémem by se měl znovu na pořad dne dostat problém společenské relevance humanitního vědění.

image

Vlivem mnoha různých systémových změn za poslední desetiletí, mezi něž mimo jiné patří i scientometrie (počítání výkonu pracovišť podle publikací), honba za granty, ale i extrémní tlak na mobilitu vedoucí k probíhání akademickými stanovišti jako při „honu na lišku“, se do popředí dostaly především ty akademické zájmy, jež mohou v takové soutěži uspět. To, co po dlouhou dobu dějin bylo synonymem univerzity – čili soustředěné myšlení – jsme obětovali „výzkumu“, přičemž je docela lhostejné, co to vlastně zkoumáme – hlavně, že jsme v tom špičkoví. Akademický svět by se měl lišit od toho prostě výzkumného (v moderním slova smyslu), protože škola má být především prodlevou v utilitárním myšlení, která nám umožní nasvěcovat naše společná rozhodnutí a zkoušet je jako problém. Ostatně slovo „scholé“ znamená podle Aristotela zastavení se a zhodnocování času volna pro reflexi světa a kultivaci ducha. A každá „škola“ by tak měla být po tomto antickém ideálu především klauzurou, jež si může dovolit nedbat na utilitarismus světa a klást si podstatné otázky.

Jistě, toto metodické zastavení a stažení ze světa může mít svoji negativní stránku, jímž jsou pověstné slonovinové věže akademiků šoupajících v papučích po svých katedrách a trousících rozumy, které nikoho nezajímají. Takovému nebezpečí je samozřejmě nezbytné se vyhnout. Ale humanitní vědění v dobrém slova smyslu může znamenat poslední výspu kontemplativního přístupu ke světu, jenž je v moderní době natolik komplexní, že jsme přemýšlení o něm možná definitivně předali do rukou odborníků.

Humanitní vědec by měl být v tomto smyslu spíše intelektuál interpretující svět, v němž žijeme, stimulující veřejnou debatu a vedoucí své posluchače ke kritickému myšlení, než expert přinášející hotová řešení („sociální inženýr“). Humanitní výchova by spíše než předávání znalostí či stimulaci výzkumných dovedností měla dosvědčovat potřebu cézury v turbulenci vezdejších problémů a orientovat se na to, aby člověk pochopil nejen, co se kolem něj děje, ale i dokázal promyslet svoje postoje a postavit se za svoje činy. Takto Martin Buber zdůrazňoval roli pedagoga jako toho, kdo pomáhá studentům zorientovat se nejen ve světě kolem nich, ale i v kořenech a podmínkách jejich vlastních světonázorů. Čili nikoliv jen reflexe světa, ale i vlastní pozice a sebe-poznání.

Pandemie COVID-19 přímo volá po tom, aby ze stínů svých pracoven vystoupili čeští humanitní vědci a zvláště filozofové a zapojili se do diskuze o tom, co se nyní kolem nás děje. Aby pokládali takové otázky, jaké podle filozofa Michaela J. Sandela otevírá nový koronavirus – např.: „Co si dlužíme navzájem jako občané?“ (Položil ji ve svém komentáři pro New York Times) Společnost, zdá se, předala zodpovědnost do rukou politiků, lékařů a ekonomů a v Česku jako by nebylo toho, kdo by jí to připomněl. Snad kromě historiků, kteří se občas objevují v tisku a zdůrazňují, že situace, v níž se nacházíme, je možná nová, ale rozhodně nikoliv dějinně ojedinělá. Tolik diskutovaná Španělská chřipka před sto lety znamenala pro globální společnost srovnatelnou výzvu – a je otázka, zda by vůbec vznikla Československá republika, kdyby lidé tehdy předali moc nad svými životy úředním orgánům a nechali je zcela převzít vládu nad veřejným prostorem.

Filozofie se zdá být jakýmsi archaickým, v moderním době nepotřebným oborem. A když jsem v posledních týdnech marně hledal české filozofy v televizních diskuzích či v komentátorských rubrikách novin a moc jich nenašel, uvědomil jsem si, že možná tomu u nás skutečně tak je. Jaký význam má filozofie, která se uzavírá do svých vnitřních problémů, ale neusiluje být na „náměstích“ (třeba mediálních), když je potřeba?

Filozof Alex Broadbent, jenž působí v jihoafrickém Johannesburgu a problematice zdraví se dlouhodobě věnuje (loni mu vyšla kniha Filozofie lékařství), napsal komentář, v němž provokativně říká: „Tato pandemie není předmět ničí expertízy.“ Nemyslí tím, že by znalosti a schopnosti epidemiologů, lékařů či ekonomů k ničemu nebyly. Ale nedávají nám možnost zahlédnout dějinnou situaci, v níž se nyní nacházíme, jako celek. Expertům jsou přístupné pouze části problému, jenž nyní řešíme. Nemohou tak poskytnout celkovou předpověď toho, jak bude vypadat naše budoucnost, poznamenaná přijatými opatřeními. Ignorujeme tak „vedlejší“ následky intervencí na zdraví – nevidíme, že jsou zde lidé, kteří se bojí jít k lékaři, aby se nenakazili novým koronavirem, a zhoršují svůj současný stav, či že se nedostává dostatečné péče chronicky nemocným, vlivem karantény se mohou zhoršovat jak psychické potíže, tak i fyzické následky např. domácího násilí, anebo že přílišný důraz na ochranu většinové populace před koronavirem může vést k nedostupnosti péče či ochranných prostředků (dezinfekce apod.) pro ty, kteří mají vzácné choroby či oslabenou imunitu. Netušíme (a asi ani nemůžeme), kolik lidí vlivem opatření nyní zemře – ač by jinak přežilo. Stejně jako nevíme, do jaké míry by pacienti skrytí za čísly těch, kteří zemřeli na COVID-19, zemřeli i za jiných okolností (vlivem stáří či jiných svých chorob).

Broadbent ze své pozice filozofa medicíny volá filozofii do práce, již je třeba vykonat v kritické reflexi problému pandemie: „Odbornost filozofů a hodnota filozofie nespočívá v naší znalosti debat, jež spolu vedeme. Spočívá v naší schopnosti přemýšlet plodně o neznámém, znepokojivém, vyzývajícím a dokonce odpudivém.“ Takovou reflexi nemůže poskytnout expertní znalost per se, jako např. když psycholog ví, co může způsobit depresi, anebo molekulární biolog rozumí virovým mutacím. Je potřeba vystoupit z obecného, ze zákonitostí, k individuálnímu, jedinečnému, jímž je dějinná událost, my jako její součást (rozhodujeme se za sebe!). Tak se obnovuje diltheyovský výměr humanitní vědy jako té, která (i na základě „objektivních“ objevů věd přírodních) dokáže myslet individuální v obecném. Humanitní vědy jsou vědy morální, protože se zabývají hodnocením a lidskými činy.

Švédský filozof H. Orri Stefánsson v této souvislosti ve svém odborném článku „Tři chyby v morálním usuzování o pandemii COVID-19“ představuje tři oblasti morálního uvažování, v nichž evropská společnost dnes selhává. Za prvé podléhá iluzi, že se lze vyhnout kompromisům a vyjednávání o lidských životech. S hrůzou čteme o tom, že lékaři musí vážit, komu poskytnou péči a koho nechají zemřít – a přitom zapomínáme, že takto se rozhodujeme jako společnost vždy tím, jak formujeme svoji zdravotní politiku, jak politika a ekonomika distribuuje prostředky k léčbě a jak uvažujeme o tom, co to je nemoc. Vždy někoho obětujeme. Za druhé přenecháváme své rozhodování o naší budoucnosti expertům, ač by mělo vycházet z „veřejného rozumu“ – neboť tím, jaká opatření nyní zavádíme, ovlivňujeme nejen životy naše teď a tady, ale i naše budoucí dny (a přeneseně i budoucnost našich potomků). Co asi způsobí ekonomická krize? Nepodlehneme svodům technologií a nepropadneme se do společnosti „kontroly“? Apod. Třetí chybou potom je, že ignorujeme „paradox preventivních opatření“. To, co má zamezit nějaké katastrofě, může vést k jiné. A rozhodnutí o tom, která z nich je pro nás přijatelná, musí být uvážené a měla by na něm panovat společenská shoda (alespoň pokud věříme v demokracii).

Takové hlasy neslyším znít z české humanitní akademické obce – především od filozofů. Anebo ke mně nedolehly (možná i mojí vinou – nečtu vše, ale snažím se mít přehled). A přitom kdy jindy, než teď, můžeme společnosti doložit, že nás potřebuje? Kdo jiný má zastupovat kritický rozum a např. vznášet otázky k nerovnosti rozhodování v krizi a ukazovat na to, jak opatření dopadají na většinovou společnost, díky jejíž práci, ekonomické produkci a daním jsme mohli do zavedení karantény hrát divadlo, dívat se na filmy a skrývat se před světem na univerzitách? Kdo otevře otázku, nakolik má na dnešní krizi podíl pozdně moderní riziková společnost se svojí zbytnělou mobilitou – ať už jde o neudržitelný nárůst turistiky, anebo i naše akademické cestování, jež pomáhá virus šířit (nezapomeňme, že jeden z prvních diagnostikovaných případů v Česku byl importovaný právě z vědecké konference)? Kdo se zamyslí nad tím, zda skutečně chceme svět, který si necháme rýsovat technologickými experty zaštiťujícími se svojí expertízou? To podstatné nám nemohou říci experti – co to znamená “zvládnout pandemii” a zda ji chceme takto “zvládat”. K tomu musíme dojít ve veřejné debatě sami. A humanitní vědění by mělo tuto diskuzi stimulovat.

Možná je to tak, že čeští filozofové prostě tuto roli nejsou schopni plnit. Že „tradiční“ intelektuálové už společnosti nejsou k ničemu jinému, než k udržování určitých oborů, jejichž existenci podporují zbytky tradice. Otázkou ale je (zůstanu-li u Gramsciho pojmosloví), jací „organičtí“ intelektuálové nastupují? Nakolik v jejich slovech bude rezonovat spíše „protiproud“ plný konspirací či nedomyšlených postojů, než důkladné zamyšlení, na něž má prostor jen „scholar“ – ten, kdo se dokáže zastavit? Kdy jindy bychom měli my, humanitní vědci, doložit prospěšnost našich diskuzí, než dnes – když je na ně vlivem karantény čas a díky moderním technologiím máme i komunikační nástroje!

«
»