Blog / Nemožný svět akcelerované mobility

Sedím ve vlaku jen kousek za Libní. Měl by jet, ale stojí – jinému vlaku před ním ruplo srdce a kolej je zablokovaná. Podle průvodčí se bude couvat zpátky na hlavní nádraží a odtud po vedlejší koleji k našemu cíli. Pozoruji z okna, u něhož sedím, morseovku vozů, které jedou do Prahy. Nedokážu si představit, jak se dá vůbec „zacouvat zpátky“. Intervaly mezi spoji jsou tak krátké, že nepříliš flexibilní kolos rychlovlaku se mezi ně snad nemůže vejít. Spolucestující upadají buď do apatie, anebo obvyklého hysterického komentování nastalé situace. Na rozdíl od nich nemám ani nejmenší chuť nadávat na České dráhy nebo Česko. Protože zpoždění, jež nabíráme, je spíše důsledkem našeho moderního fetišismu mobility, než čehokoliv jiného.

Na koleje, silnice, nebe i na naše vlastní životy klademe jako pozdně-moderní lidé čím dál větší nároky. Je potřeba být tu a zároveň někde jinde. Dojíždění za prací, které je pro mnohé nutností, je jen jednou složkou této těkavosti. Mnohem podstatnější je expanzivní turistika, která nejen že vybydluje centra měst a přispívá ke šroubování nákladů na bydlení, ale taky zahlcuje komunikace davy lidí. Jen pro představu, minulý rok se Evropou přesouvalo více jak sedm set milionů mezinárodních návštěvníků. Což je mimochodem nejvíc na světě – dvakrát víc než v Pacifiku a pětkrát více než v Severní Americe. Košilatý a ne příliš duchaplný normalizační vtip o tom, že je třeba pozvat Číňany do Evropy, protože když projde miliardový národ tam a zpět Sovětským svazem, „udělá to své“, jako by se stal realitou. Jen namísto širých ruských stepí se téměř miliarda lidí za chvíli bude procházet po mnohem menší Evropě. Podobně zhoubný je stále houstnoucí tok zboží a materiálů.

Meziročně narůstající čísla v turismu a objemu zboží, které jezdí, létá, nebo se plaví po Evropě jsou dokladem akcelerace hospodářství a životního stylu. Přes všechny nostalgické řeči o „dobrých časech“, kdy se věci a přístroje nekazily, ale opravovaly (údajně stejně jako mezilidské vztahy – o čemž lze úspěšně pochybovat), přes všechny protesty, mítinky a besedy o ekologii a potřebě udržitelnosti si naše civilizace stále zachovává charakter akcelerátoru. Tlačíme na cestování a dostupnost zboží jako na plynový pedál, aniž bychom si uvědomovali, že se tento tlak vrací zpětným rázem. Slovo „růst“ v kvantitativním významu slova se nám natolik zažralo pod kůži, že jsme v zaměstnáních i u různých osobních koučů nuceni z kávové sedliny věštit výhledové plány a klást závazky, jež nemůžeme nikdy naplnit. A to často právě z „objektivních“ důvodů – tím, že někdo jiný než my a něco jiného než my selže. Jako třeba doprava do zaměstnání, nebo přeprava nějakého zboží či informace.

image

Jasně patrné to je v mém oboru. Akademické prostředí, které se rádo tváří jako pupek světové sebereflexe, je zcela intoxikováno fetišem akcelerace pohybu lidí, zboží a informací. Z konferencí se stává turistika, a to nejen proto, že se na symposia často jezdí spíše podle místa, kde se konají, než podle jejich obsahu a smyslu, ale i pro jejich těkavost. Jsou tak nabušené účastníky, že již jen sotva lze strávit celý čas v nějaké sevřenější debatě zahrnující větší část těch, kteří se dostavili. Jede se v paralelních skupinách, panelech, někdy i stovky lidí (u celosvětových setkání) se spíše fragmentují podle svých zájmů, sociálních bublin, akademických paradigmat, než aby byli nuceni se soustředěně věnovat poznávání jiného a důslednějšímu promýšlení odlišných přístupů. Nakonec jedinou příležitostí k diskuzi je oněch pět či deset minut po dvacetiminutové prezentaci, kdy lze jen sotva dojít k hlubšímu objasnění stanovisek a konference se mění spíše na parlamentní interpelace, v nichž je přednášející ostřelován, nebo naopak nekriticky chválen bez možnosti hlubší reflexe.

Podobně by se dalo hovořit o dalších aspektech „rychlé vědy“ – překotném vydávání lecčehos, důrazu na zvyšování mobility zaměstnanců, kdy pro neustálé výjezdy jako by nezůstával čas na soustředěnou práci doma, se studenty, anebo naopak na hlubší poznání zahraničního kontextu, v jehož rámci někdy strávíme jen pár dní. Studentské erasmovské stáže se stávají podobným koloritem univerzitního světa, jehož význam je spíše individuální, než převažující.

Samozřejmě, že tento akceleracionismus přináší i zisky. Nejen ve smyslu finančním. Pokud se cestuje a konferuje smysluplně, lze skutečně zvyšovat kvalitu vědy. Podobně vyšší dostupnost zboží může vést i ke snížení prahu pro vyloučené a marginalizované, kteří mohou žít vyšší životní standard. A turistika přináší nejen gentrifikaci, ale posiluje i tradiční řemesla nebo domácí výrobky, pokud jsou tyto dostatečně zajímavé pro návštěvníka zcela neznalého místní kultury.

Jenže je otázka, zda tyto zisky dokážou v plném vyvážit nejen náklady, ale i ztráty. Zůstanu-li ve svém oboru: problémem je především obroušení schopnosti vědy být reflexivní a zapojenou do řešení společenských problémů (Protože jakou společnost můžeme jako akademici řešit, jsme-li neustále „na cestách“? S kterými „místními“ můžeme navázat kontakt? Do jakého prostředí můžeme působit, jestliže se nacházíme chvíli tu a chvíli onde?). Dále je tu vysoká míra stresu způsobená zvyšujícími se nároky a zátěží, již přináší tlak na produkci kvantitativně hodnotitelných výkonů, mezi něž mimo jiné patří právě mobilita nebo cirkulace informací (publikace, citace). Nejde o banality, v akademickém prostředí se už delší dobu mluví o zdravotní krizi. Sebevraždy Willa H. Moora, profesora politologie z Arizonské státní univerzity, a Alana Kruegera, slavného amerického ekonoma z Princetonské univerzity, vedly v poslední době mezi vědci k diskuzím, jestli není akademické prostředí už přespříliš toxické. „Jen málokdy jsem cítil, že jsem úspěšný ve vysvětlování svých myšlenek, vjemů, v rozumění druhým,“ napsal ve svém textu na rozloučenou Moore. „Už před delším časem jsem zjistil, že produkovat něco, co považuji za užitečné/hodnotné neznamená, že to ostatní budou považovat za užitečné/hodnotné.“ Ač v jeho případě šlo o následky dlouhodobých zdravotních problémů, tato poslední slova jako by byla mementem akademickému akceleracionismu: jak můžeme být úspěšní ve vysvětlování a rozumění, když nemáme pevný bod, na němž stát?

Vlakem jezdím pravidelně, protože dojíždím do práce. Zažil jsem všechno možné – cestující ze tří mezinárodních spojů narvané do jediného vlaku i to, že jsem někdy nedojel vůbec. Jen málokdy ale lze vinu přičíst přímo Českým drahám, jak se to většinou dělá v příspěvcích na Twitteru nebo Facebooku. Většinou šlo o problémy na trati. Jediný kolaps nákladního vlaku, jediná strhlá trolej může vést k zašpuntování dopravní tepny a někdy i k docela vážným osobním či pracovním problémům těch, kteří zůstali uvězněni na cestě. Ano, mám za to, že česká doprava je tragická, že náš stát nedokáže budovat a rekonstruovat komunikace tak, aby odpovídaly našemu století. Ale v pozadí je tím hlavním viníkem náš fetišismus mobility, kterému vzdáváme hold vždy, když si v práci ukazujeme fotografie z dovolených a předháníme se, kde všude už jsme byli, anebo když na konferenci na coffee breaku nad kávou pohazujeme nicotnostmi, protože smysluplné slovo se v nabušeném programu ztratí.

Můj vlak nakonec nemusel couvat zpět do Prahy, ale po asi půl hodině se rozjel směr moje zaměstnání. A já si uvědomil, že to půlhodinové zastavení mělo blahodárný účinek – zastavilo zautomatizovanou mysl a vedlo nejen k této meditaci, ale především ve mně posílilo přesvědčení, že za všechna ta zpoždění, ucpané dálnice a tratě jsme zodpovědní i my, kteří tak rádi nadáváme na dráhy, ministerstvo dopravy nebo kohokoliv jiného. Jako uctívači fetiše mobility totiž sníme o nemožném světě, v němž se jako lidé osvobodíme od času a prostoru a budeme moci být podobni kvantovým částicím tak trochu tu i tam. Nakonec si ale budeme muset vybrat. Protože jinak to nepřežijeme ani my, ani životní prostředí, které na oltář našeho fetiše pokládáme. Signály, které vysílá naše zdraví, jsou varováním, jež je záhodno vyslyšet. Nikoliv pouze na úrovni individuální zodpovědnosti, ale tím, že jako civilizace rozbijeme naše modly růstu a zkusíme to jinak.

«
»