0) Diagnóza: „služby“ jako poslušnost
Svět je plný nástrojů, které se tváří jako pomoc, ale ve skutečnosti jsou to malé diktatury: nevidíš do nich, nemůžeš je opravit, nemůžeš je sdílet, nemůžeš je vzít zpátky. Když se ti nelíbí, odpověď zní: souhlasili jste. Jak vysvětluje Janis Varufakis ve své knize Technofeudalismus (podpoř nezávislé nakladatelství Neklid zde), naše životy i tvorby se čím dál tím více podřizují lenním pánům – vlastníkům cloudů, softwarových řešení, které používáme.
Svobodný software je přesný opak. Neprosí o lepší zacházení, ale odmítá být spravován.
Varoufakis používá pojem technofeudalismus pro tvrzení, že se jádro ekonomiky posunulo od kapitalismu (trhy + zisk) k režimu, kde dominantní roli hraje „cloud capital“ – digitální infrastruktury a platformy (Amazon, Google, Meta apod.), které fungují jako soukromá „léna“. Namísto toho, aby firmy soupeřily na trzích o zákazníky a generovaly zisk primárně přes výrobu a prodej, stále víc lidí i firem je nuceno procházet branami platforem a platit za přístup – ať už přímo penězi, nebo daty, pozorností a závislostí na ekosystému. Logiku zisku nahrazuje logika renty: ti, kdo vlastní cloudovou infrastrukturu, vybírají „cloud rent“ za přístup k digitálním prostorům, kde se odehrává obchod, komunikace i práce.
Sociálně-mocenský důsledek: technofeudalismus přetváří vztahy závislosti tak, že i „klasičtí kapitalisté“ se mohou stávat jakýmisi vazaly platforem (musí platit za viditelnost, logistiku, reklamu, přístup k uživatelským sítím), zatímco uživatelé se podobají poddaným, kteří „odvádějí“ data/pozornost, aby směli pobývat na digitálním panství. Varoufakis přitom zdůrazňuje, že nejde o návrat středověku doslova, ale o novou společenskou strukturu založenou na jiné „půdě“ (cloudech). Taková koncentrace moci je špatně slučitelná s demokracií a posiluje geopolitické i společenské konflikty.