Nedorozumění jako zabiják dialogu
Jaké typy konfliktu běžně maskujeme jako nedorozumění?
Vít Polák pojmenoval v diskuzi nedorozumění jako „koncept, kterým pojmenováváme konflikty, které neplynou ze skutečného rozporu, ale z nepochopení pozice nebo požadavku druhého.“ Jde tedy o neporozumění v komunikaci – jedna strana říká A, ale druhá slyší B. Nebo lépe A nebo Ã. A může sdělení interpretovat zcela odlišně, než jak mluvčí zamýšlel. Jak poznamenává Petr Fejtek, „je naprosto nemožné, aby člověk stoprocentně pochopil jiného člověka“ a nedorozumění jsou tak v komunikaci v podstatě nevyhnutelná.
Ne vždy ale dochází k pravým nedorozuměním. Nedorozumění totiž představuje výhodný nástroj, který můžeme využívat k zastírání konfliktů. Můžeme ho využít v situacích, kdy chceme konflikt odložit, neutralizovat nebo se mu jinak vyhnout. Nedorozumění může sloužit jako „nálepka a maskování předchozí chyby, disrespektu, ale také jako prostá náhražka řádné omluvy”, což v diskuzi připomíná Tomáš Kouřil. Jak ale trefně poznamenává Daniela Chroboczková, nedorozumění je v takovém případě spíš „náplast na zlomeninu a ve výsledku stejně v dlouhodobém horizontu přijde odcizení, pokud si lidé věci nevyjasní“.
Bylo to prostě nedorozumění, pojďme to hodit za hlavu a zaměřit se na důležitější problémy. Jednoduché, že? Pojďme se teď ale blíže podívat na to, za jakých okolností podle diskutujících nedorozumění jako tento neutralizační nástroj využíváme.
Podle Adel Štěpán využíváme nedorozumění k zamaskování konfliktů, které nejsou příliš velké, aby pro nás bylo důležité vyhrát, ale zároveň ani příliš malé, abychom nad nimi jen mávli rukou. Využíváme ho v situacích, kdy nám jde o zachování dobrého vztahu a chceme se vyhnout určování viníků. S tímto tvrzením souhlasí Daniela Chroboczková, podle které může nedorozumění hrát roli jakési „záchranné brzdy“ – pomáhá nám konflikt pozdržet, nebo úplně zastavit předtím, než nás zraní.
O konfliktech hodnot mluvil Tomáš Kouřil. Obě strany mohou situaci rozumět, ale odlišně ji interpretovat na základě odlišné hodnotové orientace. V takovém případě může nedorozumění jejich konflikt „záplatovat“. Je to vlastně výhodné, protože střet je možné uzavřít slovy „každý to vidíme jinak“ bez nutnosti toho druhého „napravit“.
Adam Krecl sdílel svou zkušenost, že označení situace za nedorozumění často provází slovo „jenom“ – a že tedy jde spíš o jednoduše řešitelné problémy. V takových případech je prostě jednodušší označit situaci za nedorozumění, než plýtvat energií na hlubší ponor do daného problému.
Naopak Veronika Michalčíková hovořila o náročných konfliktech, ve kterých už „nejsme schopni o tom více debatovat, snažit se pochopit a přijmout tento fakt jiným způsobem, než že to prostě označíme jako nedorozumění“. Takový postup podle ní sice nic nevyřeší, ale obě strany mají pocit, že uzavřely kompromis, ačkoli je to spíš krátkodobé řešení.
Co znamená zachovat konflikt a přesto jednat?
Druhá část otázky je poněkud komplikovanější a každý diskutující k ní přistoupil po svém. Ne všichni se k ní ale vyjádřili.
Napříč diskuzí se objevují dvě tendence. Identifikovat podstatu konfliktu a také to, co mají strany společné; a nastavit hranice, které zabrání tomu, aby se konflikt vymknul kontrole. V momentě, kdy si obě strany rozumějí a vědí, kde stojí, se můžou podle Víta Poláka „cítit skutečně pochopené a řešení může být skutečné a ne jen zastírající podstatu sporu“.
Daniela Chroboczková do diskuze přinesla téma mocenské dynamiky. Silnější strana má podle ní odpovědnost za nastavení postupu řešení konfliktu tak, aby skutečně došlo k jeho řešení, ne jen k navození pocitu, že se něco děje. Klíčová je podle ní v takových situacích komunikace – znevýhodnění aktéři potřebují vědět, na čem jsou, jaké kroky se dějí a jaké budou následovat.
Podle Samanty Zoe Hynčicové je podstatná emoční inteligence a ochota obou stran spolupracovat. Řešení je podle ní možné najít, i když spolu strany nesouhlasí. Adam Krecl ale přináší v podstatě opačný pohled – řešením konfliktu nemusí být shoda, ale schopnost koexistovat konfliktu navzdory. Cílem tak není konflikt vyřešit, ale naučit se druhého respektovat, i když se neshodneme.
A to nás přivádí k závěru diskuze prvního týdne. Označit konflikt falešně za nedorozumění brání v uznání existence rozporu v celé jeho šířce a v budování respektu mezi oběma stranami. Jak poznamenává Vít Polák, „v tu chvíli nejde o snahu pochopit jádro problému a perspektivu druhého, ale o odložení skutečného řešení na neurčito“. Nedorozumění je dobrým nástrojem ke zklidnění a odložení konfliktu, zároveň ale zastírá jeho podstatu a ztěžuje proces hledání řešení.
O falešném nedorozumění můžeme mluvit jako o „zabijákovi dialogu“. O tom bude ale řeč až příští týden. Tak na viděnou u dalšího kulatého stolu!