Středoškolská práce, obhajovaná v celorepublikovém kole SOČ 2003 v Kadani (práce se umístila na sedmém místě v kategorii 17. Filozofie, politologie a ostatní humanitní a společenskovědní obory). Práci uvádím spíše z dokumentačních důvodů, protože se na ni odkazují některé práce jiných autorů.
Úvod
V současnosti se mnoho mluví o krizi filosofie či o tom, že současní filosofové nepřináší žádné fundamentálně nové myšlenky. Podle některých hlasů to skoro vypadá, jako by se neustále a jenom dokola opisovala Platónova a Aristotelova díla a lidské myšlení stagnovalo.
O tom, že tomu tak docela není, vypovídají mnozí kvalitní a originální filosofové, kteří však jako by žili ve stínu slávy, či je na ně pohlíženo jakožto na „exotické“ či „osobité“ autory, čímž to však hasne a nikdo se dále o jejich filosofii nezajímá.
O Bondym se mluví mnoho, mnoho se také mytizuje a mnoho se stylizuje, ale stále jako by se zapomínalo na jeho skutečný přínos české – a já pevně věřím že nejenom české – filosofii. O celkovém významu jeho díla pro vývoj ontologie a celkově filosofického myšlení promluví budoucnost; nicméně o jeho významu pro nás, teď, na začátku dvacátého prvního století – o tom již můžeme pohovořit my sami.
Problémem však je rozsáhlost a do jisté míry i složitost celé jeho nesubstanční filosofie, která je volně roztroušena v esejích i poezii, próze i studiích. Právě toto může být překážkou při seznamování se s Bondym-filosofem a právě to nás neustále upozorňuje na potřebu nových a nových prací, jakýchsi „souhrnů“ či snad lépe „interpretací“, které by se v poměrně malém rozsahu snažily stručnou formou osvětlit základy Bondyho náhledu na svět a jeho příp. dopady.
Tato seminární práce by chtěla být právě jednou z takovýchto interpretací, nicméně nikoliv pouze další interpretací nesubstanční filosofie. Mou snahou je vytvořit nejen jakýsi výcuc z Bondyho etiky (tedy spíše z Bondyho poznámek k etice) – zajisté selektivní a subjektivní – ale snad spíše jakýsi etický systém, jenž by se mohl stát východiskem pro další a další úvahy na téma nesubstanční filosofie. Chtěl bych na těchto několika stránkách dát dohromady pár myšlenek, které jsou nejen zajímavým filosofickým materiálem, ale hlavně materiálem velmi přínosným pro celý lidský život, pro lidské etické a mravní vyspívání; a tyto myšlenky spojit a vlastně tak dát život určitému etickému systému, systému vycházejícímu z nesubstanční ontologie, ale do jisté míry svébytnému a samostatnému – a tak vlastně i podnítit jakékoliv zamyšlování se nad ním, neboť to je potřebné, jelikož každé přemýšlení nad etickými hodnotami nás posouvá ve vývoji dopředu.
*
Nutné tedy bude si nejprve osvětlit co to vůbec nesubstanční ontologie je, potom se musíme podívat na fundamentální hodnototvorné otázky této filosofie a nakonec se přes otázky svobody a vlastně místa jednotlivce a lidstva vůbec v ontologické realitě dostat k základnímu etickému pilíři, na němž se dá stavět a s nímž také vše bude padat.
I. Nesubstanční ontologie
Bondy se ve své filosofii hlásí k racionalismu, marxismu, resp. marxismu-leninismu, zároveň cituje Buddhu a celé jeho dílo je prodchnuto cestou-tao Lao-c‘. Toto prolnutí východní a západní filosofie, které je ovšem pro Bondyho vždy dialekticky materialistické, dává život (podle mne) jednomu z neosobitějších a snad i nejoriginálnějších filosofických modelů druhé poloviny dvacátého století (myslím že nejen) v českých zemích.
Bude účelné si ontologický základ této filosofii nastínit, abychom z něj později mohli vyjít a podívat se blíže na to, co nás zajímá více – na jeho etické dopady.
Bondyho filosofie je roztroušena prakticky po celém jeho díle, a to nejen po jeho filos. esejích, poznámkách k dějinám filosofie či jeho pracích z šedesátých let1), ale i v próze a poezii; je poněkud náročnější se na ni dívat z komplexního hlediska (nehledě na mnoho různých možných pohledů na ni); mně osobně nejvíce vyhovuje interpretace H. Typpelta, jak ji podal ve své diplomové práci „Kritická situace“2). Z této práce budu při popisování základních záležitostí nesubstanční ontologie vycházet a na ni také – s plným vědomím neúplnosti a nepřesnosti následujícího oddílu – váženého čtenáře odkazuji.
Vysvětlení základů nesubstanční ontologie
Egon Bondy vychází ze svého modelu nesubstanční ontologie – popírá existenci substance, destruuje ji jako pojem a objekt filosofie vůbec – a místo ní vytváří teorii ontologické reality, která vzniká samovznikem, tedy bez přispění nějaké nutnosti či substance, bez přispění něčeho „za tím“ – a tedy i bez nutnosti existence Boha.
Bondy mluví o prázdnotě, v jejíž možnosti je jevit (viz dále) nějakou realitu, tato prázdnota ale není náhražkou za substanci či nějakým metafysickým pojmovým skokem, jak mu je často vytýkáno, nýbrž je prostě ničím; prázdnota se vyznačuje jedině tím, že není (dalo by se říci, že je vlastností ontologické reality; neboť ta je prosta všech určení a všech zábran, je tedy vlastně „prázdná“ – tedy v kontextu myšlenek viz dále). Neobsahuje v sobě ani nutnost, ani žádné vzorce pro existenci věcí, ty jsou prostě v možnosti existovat, a vezmeme-li, že všechny možné skutečnosti mají možnost existovat, potom tedy všechny zákonitě existují, neboť prázdnota, jelikož není, nemůže v sobě podržovat nějakou esenci či něco pro to, co není; neboť – opět – co není, to prostě není.
Vznik existence Bondy řeší poměrně prostě, ale účelně – realita, skutečnost vzniká samovznikem. Nikoli popudem substance, které jsme se zbavili a také nikoliv z vůle prázdnoty; neboť to by byla mylná interpretace Bondyho modelu: prázdnota, jelikož neexistuje, nemůže být žádným „prvním hybatelem“ či popudem k existenci žádné ze skutečností.
Samovznik je tedy položen na možnosti vzniknout, což neznamená, že je skutečnosti řečeno: nyní vznikni, ale spíše je to tak, že jí prostě ve vzniku nic nebrání. Je to právě možností, nikoliv nutností. Skutečnost či jev prostě vznikne tak, že mu v tom nic nebrání. Prázdnota je této možnosti plná, a proto vlastně prázdnota = plnost. Tento zdánlivý rozpor, tato „instabilita“ se nazývá základní situací.
Z povahy základní situace Bondy vyvozuje nesubstančně chápaný pojem „jev“, který je odlišný od běžného, substančního názvosloví: Bondy z dvojice podstata-jev, esence-fenomén ponechává jenom její druhou část, jev, přičemž první nahrazuje prázdnotou, tedy ji vlastně ruší. Jev je tak plnohodnotnou skutečností, navíc vychází ze základní situace, a tak se stává jejím světlonošem, zapaluje pochodeň existence, ale ne ve jménu něčeho „za“, nějaké substance, ale ve jménu sebe sama – tedy samovzniku.
Stejně tak, jako Bondy zavádí samovznik, zavádí i samopohyb, pohyb z prosté podstaty jevu či skutečnosti. Tímto a vůbec vlastně i prázdnotou, tedy základním kamenem své filosofie, dává znát silný vliv východní filosofie – na jejíž matadory Lao-c‘ a Buddhu se ostatně s velikou radostí v srdci často odkazuje.
Axiologické dopady nesubstanční ontologie, ontologické pole
Velice stručně jsme si vysvětlili Bondyho ontologii, skutečně jenom velmi stručně a snad i nepřesně; nicméně mým cílem není vyčerpat celé toto téma, nesmírně rozsáhlé, občas rozporuplné a především mnoha různými způsoby interpretovatelné, mým cílem je pokusit se načrtnout určitý etický systém, který by z Bondyho myšlenek vycházel – a z tohoto důvodu bylo účelné k nesubstančnímu modelu něco málo promluvit, ale tím to končí. Navíc nechci Bondyho filosofii obhajovat, ale stavět na ní.
Nyní je třeba pomalu se začít obracet k samotné etice, neboť práce nás čeká mnoho a není důvodu mrhat čas.
Nejprve se podívejme na axiologické hledisko ontologické reality, nejlépe tak, jak o něm Bondy promlouval v Pár stránkách: odtud se pokusme vytušit základní hodnotový systém, kterého je tato ontologická realita nositelem, a který se nás tak intimně dotýká.
Dezintegrovaná ontologická realita
Bondy skládá ontologickou realitu z ontologických jednotlivin, které jsou jednotlivinami, a tedy jsou dezintegrované. Charakteristickou je pro tuto ontologickou realitu nekomunikativnost, dezintegrované jednotliviny mají problém se domluvit – a Bondy upozorňuje na příklad z naší fyzické reality: otázka omezení rychlostí světla a zvuku.
Bondy zdůrazňuje, že z povahy dezintegrovanosti těchto jednotlivin neexistuje jednotný hodnotový systém, tedy především z neschopnosti domluvit se má každá jednotlivina jiný – či může mít jiný – axiologický žebříček. („Neboť není-li komunikace mezi lidstvy, pak je tomu obdobně, jako kdyby nebylo komunikace mezi jednotlivci a bylo by nezdůvodnitelnou fantasmagorií předpokládat, že u všech lidstev či u všech jednotlivých bytostí budou axiologické postuláty a normy identické. Pak může platit ‚pozitivní‘ i ‚negativní‘, mohou platit nejrozličnější intence souběžně – jen podle orientace dané izolované jednotky.“ = nihilismus. 3))
Jakékoliv hodnotové usilování v dezintegrované ont. realitě se tak zdá být marné – nikdo na ně ostatně nemůže reagovat, doslova se mu nedostává „ohlasu ani účinku“. Jako nejvyšší hodnota se tedy začíná rýsovat sou-bytí těchto jednotlivin, tedy umožnění komunikativnosti a integrace, vlastně vytvoření jakéhosi „bratrství“ jednotlivin („Jde v prvé řadě o konkrétní dosažení možnosti sou-bytí a sou-dělnosti jakožto svým způsobem nejvyššího možného axiologického a etického cíle vůbec!“4)) – neboť osamocená jednotlivina, to už hraničí se samotným popřením existence, tak jako samotný člověk bez lidstva je odsouzen k zániku.
Bondy však nespadá do žádného nihilismu, když hledí tváří v tvář realitě plné jednotlivin, které nicméně nemají nejmenšího smyslu domluvit se. Bondy říká : „Ontologická realita není axiologicky nihilistická, nýbrž je axiologicky otevřená – je otevřená hodnotovým a hodnotícím postojům, nevylučuje je, má pro ně místo.“5)
Ontologické pole, ontologické „jest“
Tak se vlastně dostáváme k definici ontologického pole, které je tím chybějícím článkem, který umožňuje sou-bytí a tedy vlastně i skutečnou hodnotovou existenci jednotlivých částí reality. Ontologické pole udržuje tenzi ontologické reality a její části v synchronnosti, umožňuje výměnu informací a komunikaci, umožňuje jim naplno existovat, nikoliv pouze nihilisticky osamoceně umírat.6)
Bondy tak naráží na zajímavý poznatek – aby se člověk neztrácel v chladných termínech (nesubstanční ontologická realita atd.), lze ontologické pole, tedy tu sílu, která je vlastně nejvyšším hodnotou, pojmout slovem Bůh, tedy lépe „všudypřítomností Boží“7) – avšak zároveň upozorňuje na záludnost předčasného nastolení ekvivalence mezi termíny nesubstanční ontologie a teologie. Tato ekvivalence tu je možná, pokud skrze ontologické otázky docházíme k problémům, které lze stejně tak (po analýze a vyřešení) zpětně pojmenovat teologicky, nikoliv však není možno převzít teologický pojem a snažit se jím nahradit problém, jenž řešíme (mj. bychom tak rovnou po hlavě sletěli zpět do substanční ontologie, které jsme se však vzdali již v úvodu této práce).
Ontologické pole ze své povahy dává současnost v „ontologickém čase“, avšak minulost v čase fyzikálním (neboť ten je omezen rychlostí informace), tedy v ontol. čase je možná neustálá přítomnost (v celém ontologičnu „jest“), kdežto ve fyzikálním vždy „bylo“ 8); ontologické pole rozeznává pouze přítomnost a budoucnost, která však není určena determinovaně ani teleologicky = je „vždy nová“. Fyzikálně – tedy tak, jak vnímáme čas nyní, v současné společnosti – se vlastně neustále potácíme v minulosti, kdežto ontologické pole (či „Bůh“) chápe přítomnost.9)
Je nutno zdůraznit, že tato přítomnost a budoucnost je u Bondyho vždy dialektická : „Teleonomně, a nikoli mechanisticky – dialekticky, a nikoli deterministicky – svobodně, neočekávatelně, nepředpokladatelně – nikoli teleologicky je řešení rozporu nad rovinou protikladu!“10); Protiklady jsou vázány jednotou (Lenin) a jejich vývoj je neurčený, přirozený, spontánní (Lao-c‘ – cu-žan).
Ontologické pole, které je nositelem – tvůrcem – ontologického času, je zároveň i základní hodnototvornou částí ontologické reality, neboť nejenže umožňuje sou-bytí jednotlivin, a tedy dává smysl celé ontologické realitě, ale také svojí přítomností, svým ontologickým „jest“ vyrovnává etické či hodnotové chyby – jelikož minulost neexistuje, neboť je obsažena v oné přítomnosti, v onom ontologickém „jest“, a budoucnost je v něm vlastně obsažena také („Ostatně budoucnost, jakkoli nová, bude zase vždy jen neustálou přítomností.“11)) všechny hodnoty a etické problémy, jež jsou řešeny a které logicky obsahují v sobě jisté chyby, kterých se můžeme dopustit, nám nejsou závažím do budoucnosti, nýbrž jsou přítomností ontologického času jaksi „vyrovnávány“, máme spoustu času na axiologii a nemusíme se trápit dopady do budoucnosti či vztahem k minulosti. („A pokud trvá neustálá přítomnost a ontologické minulosti vlastně není, neboť je v přítomnosti obsažena, je přítomností plně absorbována – vyhodnocuje se vše konání atd. v jedné stejné rovině. Není obav z budoucnosti, neboť nás nestraší minulost, nereparovatelná minulost, jelikož ontologicky vůbec není. Axiologické a etické úzkosti plynoucí právě z hrůzy před nenapravitelností minulosti – zde mizí. Člověk je osvobozen k nadějeplnému stále dalšímu konání, omyly a chyby jakoby se smazávaly automaticky. V neustálé přítomnosti je neustálá příležitost vše mylné a chybné hned vzápětí (resp. v současnosti) opravovat.“11))
Tímto vlastně Bondy uzavírá základní kapitolu své axiologie. V Pár stránkách potom v rozvíjení nastíněného modelu naráží na jistý problém, který má však především význam etický a proto se jím budu zabývat až v další kapitole.
*
Máme tedy před sebou velmi zajímavý systém, založený výlučně na dialekticko-materialistické nesubstanční ontologii, z kterého plyne několik základních hodnototvorných myšlenek:
Především je nutné si uvědomit, že nejsou určeny žádné apriorní hodnotové žebříčky, tedy neexistuje zde žádné desatero přikázání teologie či jiné, z jiných myšlenkových postupů vycházející normy. V celé své kráse se nám představila nejvyšší hodnota, kterou pokrývá samo ontologické pole – totiž sou-bytí jednotlivin a jejich komunikace. Převedeno do mikrosvěta lidské společnosti, objevuje se nám zde problém „bratrství“12) či vlastně „sou-bytí“ všech „jednotlivin“ vzhledem k „celku“ – myšleno tím jednotlivců vůči společnosti. Nicméně přesto si musíme uvědomit, že zde nejde o nějaké totalitní se oddání celku, jako to bylo mnohokrát vyžadováno v dobách stalinismu, fašismu atd., konkrétně se k tomuto dostanu v části o etice.
Za druhé nám ontologické pole vzhledem ke svému „ontologickému jest“ projevuje jakousi „přátelskou tvář“, kdy nejsme zatěžování časovými vztahy, neboť si musíme uvědomit, že vzhledem k hodnotám je pro nás prioritou ontologický čas a ne čas fyzikální. Bondy však vždy zdůrazňuje „trojjedinost svobody“ – tedy svobodu, riziko a zodpovědnost – k čemuž se ovšem později dostaneme blíže (a předjímám, že právě toto bude ten problém, o němž jsem mluvil výše a na který logicky při analýze ontolog. pole musíme narazit).
Je jasné, že tím nejdůležitějším, na co se nesubstanční ontologie obrací, je existence jednotliviny v rámci celé reality, zachování její existence a jakási „výpomoc“ – nebo tedy přesněji ono „sou-bytí“ – s ostatními jednotlivinami.
Tímto bychom mohli axiologii opustit a přesunout se přímo k etice.
II. Etika
Již jsem se zmínil o Bondyovské trojjedinosti svobody, nuž promluvme o tomto poněkud více, hned zkraje zamyšlení se nad etickými dopady nesubstanční ontologie, neboť to je to, co zdá se být pro pochopení celé záležitosti klíčové.
„Trojjedinost svobody“
V ontologické realitě, která není podřízena žádným „vyšším“ imperativům substance, Boha atd., která ale také nemá žádnou záchranou boží ruku či naopak kárný bič, jsme de facto odkázáni sami na sebe – a to nejen jako lidstvo, ale především jakožto ontologické jednotliviny a tedy potažmo i celá ontologická realita. Tato nemá ke komu chodit ke zpovědi a nemá koho se ptáti na směr, cestu atd., jelikož žádný „guru“ pro ni jednoduše neexistuje. Je to něco, co již dobře známe z taoismu a ještě snad lépe ze zen-buddhismu: absence smyslu světa, tedy smyslu jakožto určitého cíle (věčnost, vykoupení atd. – navíc v kontextu nesubstanční reality, která nemá začátku ani konce, zde logicky žádný cíl být nemůže).
To vše nám nejprve přinese obrovskou úlevu: tak tedy není za čím se hnát. Náhle se destruuje celý klasický etický systém založený především na tradiční židovsko-křesťanské tradici – a toto prolomení je dozajista dobré, jak říká Bondy, neboť je to krok kupředu. Každá jednotlivina i celkové ontologično tak smysl musí najít sami v sobě – a to později nazveme seberealizací.
Nejprve se však podívejme na svět, tedy především na člověčí svět, který se zbavil veškerých norem a právních a zákonních systémů vzrostlých z křesťanských tradic – na východě tedy z konfuciánských aj.; podívejme se na svět, který je náhle zdánlivě na etickém suchu.
Opravdu neexistuje žádná etika ontologičnu vlastní?
Jeden ze základních bodů nové etiky se nám rýsuje už ze samé podstaty nesubstanční ontologie – vzhledem k naší „absolutní svobodě bez dohledu“ si musíme uvědomit nejen svobodu (ke které jsme odkázáni – Sartre), ale také její rizika – a to nejen rizika k našemu egu, ale i k ostatním jednotlivinám a vůbec k celému ontologičnu. Každé naše chování může – a věřme že bude – mít vliv na vše kolem nás.
Tím na nás padá zodpovědnost, třetí složka jakéhosi prvního bodu nového etického kodexu (ovšem užívám-li slova etický kodex, myslím to spíše jako metaforu, přirovnání – neboť zde jde spíše o logický vývod z nesubstančních východisek, než o jakési „desky“ či „zákon“) – vytvořili jsme jakousi „trojjedinost svobody“, která se stane mottem našeho konání v průběhu celé naší ontologické existence.
*
Právě tato trojjedinost je to, co Bondymu dělá starost ve vztahu k předchozímu axiologickému modelu, kde je krizovost a zodpovědnost jaksi „obroušena“, neboť se zdá, že se s tím vším konfliktním ontologické pole ve svému ontologickém „jest“ prostě vyrovná. To je však pouze dojem; myslím, že zde jde spíše o jakési „jemné přelévání“ chyb, chyb nikoliv úmyslných, ale chyb z neznalosti či prostě chyb vývojových, neboť není vývoje bez chyb. Ty nám budiž poučením pro naše další konání; s tím se ontologično vyrovnat může, nicméně nesmíme na to hřešit a spoléhat, musíme se z nich naopak poučit. Nejde zde jenom o nebezpečí zániku lidstva, ale i ochuzení onotologické reality o jakoukoliv – třebas evolučně nižší – jednotlivinu je ohrožením její konzistence. Zodpovědnost, která dlí na našich bedrech, je vskutku velká, nicméně neměli bychom se jí bát.
Seberealizace
Druhá fáze problému, která se před námi objevuje, je stanovení smyslu našeho snažení – jelikož ten nám opět není vštípen stvořitelem, je nutno ho hledat – kde jinde než v prosté podstatě jednotliviny a celého ontologična – proč přes les nevidět stromy.
Základem je tedy dosažení jakéhosi „sebeuspokojení“ každé jednotliviny a v celku tak celé ontologické reality – neboť neustále nesmíme zapomínat, že i když je realita dezintegrována (a spojena komunikativně a ontologicky časově ontol. polem) a jsme tedy svobodní a „individua“, jsme zároveň součástí celku. Celek nemá jiného cíle než jeho jednotliviny – tedy seberealizace.
Tato seberealizace je ale možná nikoliv na úkor ostatních jednotlivin, tedy není zde místa pro egoistické sebeuspokojování a plytké upřednostňování sebe, „pohyb přes mrtvoly“ k vlastnímu prospěchu – ale jde zde spíše o seberozvíjení se „ruku v ruce“ s ostatními jednotlivinami. Člověk jakožto druh i jakožto jednotlivec může sledovat vlastní cíl, tj. blaho pro sebe atd., avšak ne na úkor jednotlivin ostatních, neboť seberealizace celé ontologické reality (což je tedy nyní v tomto případě jakási – pracovní – „nejvyšší meta“) je možná pouze skrze seberealizaci všech ontologických jednotlivin. Člověk nemůže vyhubit ondatry či poslat k čertu nějakou planetu jen pro svůj blahobyt; stejně jako je neomluvitelná genocida byť sebemenšího etnika – to vše je snad jasné.
Přicházíme tak pomalinku k jakési „rovnovážné“ (avšak s tímto slovem opatrně) hladině, „harmonii“ (opět opatrně, neboť harmonie a rovnováha se nám může zvrhnout v inertnost) všech jednotlivin, které tak jdou – vzájemně sou-byvší – vstříc seberealizaci.
Dar
Hledáme-li „universální“ etikum společné všem jednotlivinám a obsažené v ontologické realitě (neboť neustále do posledního dechu věříme, že skutečně něco takového existuje, že „etika není jenom výmysl lidstva“), hledáme také různé cesty k němu.
Bondy, který svou metodu nazval „selskou“ a „prostoduchou“, postavil lidstvo jakožto pokusného králíka pár týdnů před vlastní zánik a sledoval, jak by se chovalo13). Nebudu zde popisovat celý Bondyho myšlenkový postup, nás zajímá pouze jeho výsledek – a tím je právě ono „etikum“, kterým je dar – spontánní a přirozená „pomoc“ ostatním jednotlivinám či v rámci lidstva jedincům.
„Dar je jen tehdy darem, je-li činěn bez vyhlídky na odměnu či odplatu. Z tohoto hlediska mluvím o spontaneitě daru.
Dar není povinností! Za jeho ‚opominutí‘ není žádných sankcí! Etické jednání není žádnou povinností, není závazné, není nutné, není ho třeba, nikdo se o ně neprosí, nikdo si ho (ontologicky alespoň) nevšímá.
Dar je jen tehdy legitimním darem, není-li vyhledáván. V opačném případě je tu farizejismus daru a jeho hodnota je vážně snižována.
Akt daru předpokládá příjemce daru. Nemohu darovat ‚nikomu‘ – což nevylučuje, že dar může člověk poskytnout i sám sobě, a je to pro něho často nalezení východiska ze životní soutěsky.
Dar nečeká na splacení a obvykle ani není splácen, neboť je často poskytován za podmínek, kdy příjemce daru si není darování ani soudně vědom. Dar se přenáší dalším aktem daru ze strany obdarovaného vůči zcela třetí straně.
Z tohoto hlediska se nám ukazuje, že dar není ve skutečnosti izolovaný jednorázový akt, ale že jde o proces obdarovávání, v kterémžto procesu stojí, resp. lépe řečeno: koná a pohybuje se, vlastně posléze celá ontologická skutečnost.
Nezáleží ani na hodnotě daru, ani na úmyslu dát dar, záleží jedině na fakticitě aktu daru.
V řetězu darování stojí smysluplně i ten, kdo jen přijímá a nikdy sám ani nic nedá (jsou takové extrémní případy), neboť přijímáním daru stojí v řetězu jsoucna.“14)
A hle – není to v světle toho, co jsme si pověděli u seberealizace, nic nového. Dar je skutečně to základní, co umožňuje jednotlivinám spojit se na cestě (ovšem spíše cestě ve smyslu tao) k seberealizaci a tedy vlastně potažmo i „cíle“ (avšak cíl je slovo, které zavání finalitou, koncem, ale ontologická realita nezná začátek ani konec). („Z tohoto zorného úhlu můžeme pak novým způsobem vidět i celou koncepci tzv. seberealizace: neboť ‚seberealizace‘ ontologična – a o tu vskutku ve všem dění jde – se nemůže odehrát, aniž by ontologično samo nestálo v procesu a řetězu darování. Jestliže pro toto ontologické nepřetržité darovávání budeme hledat – a jistě najdeme, budeme-li o to stát – nějaký termín, znějící patřičně rozvážně a uměřeně vědecky, či ať tuto aktivitu ontologična vyvodíme např. z ještě jemněji než dosud analyzovaných principů dialektiky, na věci samé to nemění nic.“15))
„Axiologická universalita, jež je umožňována ‚ontologickým polem‘ v ‚horizontále‘, je doplňována etickou universalitou umožňovanou samým procesem ‚seberealizace‘ – či daleko lépe řečeno: seberozvíjení se (dokonce skutečně ve smyslu seberozvinování jako ‚kouzelného koberce‘) ontologična ve ‚vertikále‘.“ 15)
Zrušení antropocentrismu
Jisté je, že seberozvíjení se ontologické reality a vůbec fungování procesu darování se naprosto vylučuje s dosavadním „humanitářským antropocentrismem“ (jak jej nazývá Bondy), tedy v podstatě vstřeďováním člověka – homo sapiens; či spíše „člověka západního“, čímž dochází i k vyčleňování v rámci lidstva – do středu universa.
Mluvím zde především o skutečnosti, že před sebou máme společnost, jejíž jedna – dejme tomu „západní“ – část funguje v rámci tržního hospodářství, považuje se za „demokraticky nejvyspělejší“ a tudíž oprávněnou diktovat „spásné“ myšlenky celému světu, řídit jej a de facto vytvářet určitý typ uniformní „světokultury“; na druhé straně je tady omnoho větší část zaostalého světa, světa třetího i zemí postsovětského bloku, které nejen že jsou zcela někde jinde technickým vývojem, ale především se odlišují svojí kulturou a způsobem myšlení16).
„Západní svět“ se cítí být vesmírostředný, přičemž tak dochází k ignoraci ostatních částí ontologické reality. Toto zrušení antropocentrismu – či snad lépe jakéhosi „západního antropocentrismu“ – by mělo být klíčové pro tvorbu nových etických hodnot, které se zde snažím nastínit.
Nejenže by mělo, ale také dozajista je – jak často Bondy ve svém díle zdůrazňuje, je potřeba si uvědomit, že člověk není žádná vrcholová ani nejdokonalejší forma v celém ontologičnu. Člověk je – tak jako cokoliv jiného – jeho část, ve vztahu k jakémusi hodnotovému systému ontologična vlastně rovnocenný s ostatními částmi ontologické reality – a tím to končí. Evolučně přijde čas, kdy člověk bude nahrazen – či vystřídán – novým druhem. Ze své nynější situace ještě nemůžeme usuzovat jakým (stejně jako je nemožné z příkladu opice usuzovat, jak vypadá člověk), ale logicky – až tato chvíle přijde – lidstvo půjde ze svého intelektuálního výsluní pryč.
Zrušení antropocentrismu má tak význam nejen přímo pro proces darování a sou-bytí jednotlivin, pro seberozvoj ontologična, ale také pro lidstvo samotné, a to především z psychologického hlediska.
Ontologická jistota, Nové slovo
Bondy již v Útěše z ontologie – a později v Divokém pojednání – mluví o potřebě zakotvit se v ontologické jistotě, v potřebě dát člověku jakousi psychologickou pevnou půdu pod nohama, která by vytvořila pevný ráz etiky a pevný ráz směřování společnosti a spojila lidstvo ve společném osudu.17)
Jde tedy o „znovuobjevení“ této jistoty, přičemž hledat možno v minulosti – Bondy nabízí marxismus, buddhismus… – kterou se budeme snažit „zmodernizovat“, vytvořit z ní právě onen základní kámen a spojovací článek, tmel, který vytvoří vlastně nový systém myšlení či alespoň nový světonázorový systém. Rehabilitace a znovurevolučnění marxismu, modernizace křesťanství, buddhismu – to vše jsou možné cesty.
Nám se ale nabízí otázka – je možné přepracovat již filosofický odkaz, kterého se právě chceme zbavit, neboť je součástí právě té tradice, která dala základ moderní antropocentrické společnosti? Chceme donekonečna jenom psát „poznámky k Platónovi“? Bondy volá po potřebě Nového slova, jehož „Křtitelem“ má být zrušení antropocentrismu.
Potom to tedy musí být i zrušení dosavadní filosofie.
Je jisté, že Nové slovo by neměl být převlečený duch jakékoliv tradice dosavadní filosofie. Na čem však postavit novou etiku, co vzít pro základ Nového slova? Cítíme to v podtextu všeho, o čem jsme se zatím zmiňovali – je to právě nesubstanční ontologie.
*
Nechci tvrdit, že Bondyho nesubstanční ontologie je dokonalá. To jistě – a právě že – není. Je potřeba ji přepracovávat, neustále ji měnit, začlenit ji do vývoje – a jen tak pracovat na nikdy nekončící tvorbě Nového slova, neboť toto nesmí ustrnout na inertních dogmatech a ideologických frázích; to jsou slepé cesty filosofie, na které umřelo mnoho hodnotných směrů.
Zrušení substance je podle mne velmi významná událost ve filosofii dvacátého myšlení – a je třeba ji rozvíjet, nikoliv nad ní mávnout rukou či usmát se a považovat ji pouze za výstřednost podivínského filosofa. Nesubstanční ontologie otvírá nové možnosti pro chápání světa – a především je nejvhodnějším adeptem být Novým slovem, tedy jakýmsi prostředkem etiky pro etiku, cestou k nové etice a k „obnovení lidství“ 18)
Závěr
Před námi stojí zcela nahá nesubstanční etika, jejímiž pilíři jsou trojjediná svoboda, seberozvíjení se a dar, a která je celá zastřešená Novým slovem. Postavila se před nás a my ji vidíme v celé své kráse; můžeme ji hodnotit, kritizovat, můžeme ji milovat či zavrhnout. Avšak otázky, které nastolila, nám jistě zůstanou v hlavě a stanou se jakýmsi červem, který nás bude nahlodávat při našem jednání v dalším životě.
Tedy alespoň tak by to bylo dobré, kdyby to tak bylo, neboť potom by tato etika – tedy vlastně tato práce – k něčemu byla. Pokud v nás nevyvolala jediný ohlas, pokud v nás nenastolila pocit potřeby Nového slova a nedonutila nás přemýšlet nad naším konáním – potom to byla jenom ztráta času a materiálu.
Nicméně přesto si myslím, že se mi podařilo to, co jsem si v úvodu předsevzal – vytvořil jsem práci, která na základě Bondyho nesubstanční ontologie a na základě jeho poznámek k axiologii a etice vytváří jakýsi etický systém, systém, který jistě není „plně Bodnyovský“, neboť je založen na selektivním výcucu z Bondyho filosfie a je tak vlastně mou interpretací celé problematiky. S tím rizikem jsem do toho ovšem šel a upozorňoval jsem na ně již na začátku celé práce – a rozhodně to nepovažuji za věc špatnou. Ve světle toho, co jsem říkal na předcházejících stránkách je nejdůležitější právě interpretace a nová a nová svědectví o nesubstanční ontologii, neboť čím více různorodých materiálů, tím více názorů a tím lepši – kvalitativně lepší – vývoj je umožněn – neboť vývoj v rámci jednoho jediného uniformního názoru není žádným vývojem, nýbrž jenom převlékáním kabátu.
Ale o tom jsme již vlastně mluvili.
Jan Motal, 2003.
Poznámky a vysvětlivky
1) Čímž myslím hlavně Otázky bytí a existence [8] a Útěchu z ontologie [7].
2) Viz [12]
3) [5, str. 13]
4) [5, str. 14]
5) [5, str. 17]
6) „Integrita ontologické reality se projevuje existencí specifického pole, jež přenáší informaci ze všech míst do všech míst zcela synchronně, absolutně, nikoli relativisticky synchronně.“ – [5, str. 19]
7) Viz [5, str. 24]
8) Viz [5, str. 26]
9) Zde si neodpustím poznámku – je krásně vidět skutečně zpětná vazba na teologii: viz čas tak, jak jej pojal sv. Augustin
10) [5, str. 22]
11) [5, str. 25]
12) Avšak dozajista ne onomu „bratrství buržoazního analytického rozumu“, jak o něm mluví Sartre – (viz Sartre: Štúdie o literatúre, Bratislava 1964)
13) [5, str. 32-34]
14) [5, str. 34-36]
15) [5, str. 38]
16) Viz Alan W. Watts a jeho úvod k Cestě zenu – dále potom především výklad taoismu, kde vysvětluje rozdíly mezi západním „gramatickým“ a východním myšlením (např.: Watts, Cesta zenu, Olomouc 1995)
17) „Přesto je již dnes – a bude stále více – otřesení až vykořenění ontologické jistoty člověka tak akutní, že je není možno přehlížet a že se stává přímo apelativním.“ – [2, str. 3]
18) Viz [2, str. 1-5]
Použitá literatura
1) Bondy, Egon, Cybercomics. Zvláštní vydání…, Brno 1997
2) Bondy, Egon, Divoké pojednání. V: Bondy, Filosofické eseje, svazek 3, zdroj: http://sweb.cz/ebondy/
3) Bondy, Egon, Invalidní sourozenci. Zdroj: http://sweb.cz/ebondy/
4) Bondy, Egon, Juliiny otázky. Zdroj: http://sweb.cz/ebondy/
5) Bondy, Egon, Pár stránek. V: Bondy, Filosofické eseje, svazek 3., zdroj: http://sweb.cz/ebondy/
6) Bondy, Egon, Šaman. V: 3x Egon Bondy, Panorama, Praha 1990
7) Bondy, Egon, Útěcha z ontologie. Dharmagaia, Praha 1999, Zdroj: http://sweb.cz/ebondy/
8) Fišer, Zbyněk, Otázky bytí a existence. Svobodné slovo, Praha 1967
9) Kolektiv, Stručný filosofický slovník. Svoboda, Praha 1966
10) Marek František, Zapletal Štěpán, Filosofická čítanka. Svoboda, Praha 1971
11) Popelová J., Vaculík V, Adamec J., Základy filosofie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1968
12) Tippelt, Hynek, Základní situace. Zdroj: http://sweb.cz/ebondy/