dialogická komunikace

Dialektika ukazuje, že realita a společnost jsou konfliktní a rozporné; dialog je praxe, jak s konfliktem zacházet bez jeho vymazání (ani bez násilné syntézy). Dialog může být emancipace, ale i kolonizační nástroj, pokud ignoruje nerovnost.

Zátěž

4 kredity v ECTS typicky odpovídají zhruba 100–120 hodinám práce za semestr. Navržená struktura tomu přibližně odpovídá:

• Výuka: 10 setkání × ~2 hod = ~20 hod (teach-in je mimořádně 120 min, v součtu stále cca 20–22 hod).
• Četba: ~2–3 hod týdně = ~20–30 hod (dle rychlosti a volby doplňků).
• Fórum: 10× ~30–45 min = ~5–8 hod.
• Blog (redakční role): 2–3 role + 1 shrnující text = ~10–15 hod (záleží na roli).
• Portfolio: 8–10 karet × ~45–60 min = ~6–10 hod + závěrečná integrace ~6–10 hod.
• Příprava na (praktickou) zkoušku: ~3–6 hod.

Podmínky ukončení

Předmět je hodnocen bodově (0–100) a uzavřen zkouškou ve formě krátké obhajoby portfolia (viz níže). Základní princip: průběžná práce má větší váhu než „jednorázová“ zkouška.

Docházka: Dvě absence bez omluvy jsou v pořádku. Každá další absence = −5 bodů z hodnocení „účast“. Při 5 a více absencích (bez vážného důvodu) nelze předmět ukončit.

Převod bodů na známku (orientačně): A 90–100, B 80–89, C 70–79, D 60–69, E 50–59, F < 50.

Cco byste měli na konci umět?

1. Dialekticky číst konflikt: umět popsat rozpor, pozice a mocenské podmínky, které konflikt udržují (a proč není řešitelný pouhou „dohodou“).
2. Rozlišit dialog/pseudodialog: pojmenovat, kdy se dialog stává technologií řízení souhlasu, „uzavírání“ konfliktu nebo symbolického násilí.
3. Navrhnout dialogickou intervenci: zvolit pravidla, role a techniky (facilitace, rytmus, ochrana hlasu, práce s emocemi) a odůvodnit je.
4. Pracovat s asymetrií: reflektovat bezpečí, status, čas, jazyk a reprezentaci; rozpoznat, kdo nese náklady „dialogu“ a kdo z něj těží.
5. Aplikovat koncepty na mediální praxi: analyzovat mediální formáty (debaty, platformy, participaci, komunitní média) z hlediska dialogičnosti a moci.
6. Vést portfoliový výzkum vlastního problému: průběžně rozvíjet jeden konkrétní konflikt/problém (case) a ukázat posun v jeho porozumění i v návrhu „mikrokroků“.

Tento semestr budete pracovat na jednom společném a jednom individuálním úkolu, a to průběžně. Logika je jednoduchá: tento týden diskutujeme ve fóru a příští týden z toho vznikne blogový shrnující text.

Marxova dialektika není „metoda hádání se“, ale způsob myšlení, který bere společenskou realitu jako historický proces plný rozporů: věci nejsou hotové a izolované, ale vznikají ve vztazích (práce, moc, instituce) a mění se skrze konflikty a jejich zprostředkování v praxi. Z toho plyne klíčový bod pro náš kurz: pro Marxe neexistuje objektivita bez praxe. „Objektivní“ poznání není pohled zvenčí, který jen popisuje svět, ale schopnost porozumět tomu, jak se svět vyrábí a mění lidskou činností — a ověřovat své pojmy tím, co dělají v realitě. Tím Marx otevírá prostor pro dialog: když je pravda spojená s praxí, pak nikdo nemá definitivní nadhled „nad“ ostatními; i ten, kdo učí nebo analyzuje, je součástí situace a může se mýlit, protože sám vstupuje do vztahů, které zkoumá. Dialog pak není zdvořilá výměna názorů, ale společná práce na pojmenování rozporů a hledání takových kroků, které mění okolnosti **a zároveň mění nás** — a právě v této oboustranné proměně se rodí marxovská „objektivita“.

(2) Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, tj. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit] svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení, které se izoluje od praxe, je čistě scholastická otázka.

(3) Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé, a že sám vychovatel musí být vychován. Dospívá proto nutně k tomu, že dělí společnost na dvě části, z nichž jedna je povznesena nad společnost.

(...)

(9) To nejvyšší, čeho dosahuje nazíravý materialismus, tj. materialismus, který chápe smyslovost ne jako praktickou činnost, je nazírání jednotlivých individuí v ";občanské společnosti".

(10) Stanovisko starého materialismu je "občanská" společnost; stanovisko nového materialismu je lidská společnost čili zespolečenštěné lidstvo.

(11) Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.

Intermezzo – Dialectic-Man

Pojďme si dialektiku procvičit trochu akčnější formou. Připravil jsem pro vás variaci na Pac-Mana, která funguje dialekticky. A můžeme si i zasoutěžit – skóre se sdílí! :-)

Postkoloniální a gender kritika říká, že „západní objektivita“ často předstírá pohled odnikud (neutrální, univerzální, nestranný), ale ve skutečnosti je perspektivou mocenské pozice: centra, které má možnost definovat, co je „normální člověk“, co jsou „data“ a kdo je jen „objekt zkoumání“. Novozélandská profesorka maorského původu Linda Tuhiwai Smith vysvětluje, že takové poznání není nevinné: když výzkum „objektivizuje Druhého“, může to být přímo proces odlidštění a součást kolonizace (lidé jsou redukováni na případy, symptomy, čísla, tradice, které někdo jiný vykládá a spravuje). Genderová kritika k tomu přidává, že „neutrální“ standardy často vycházejí z mužské zkušenosti jako výchozího měřítka; rozdíly a zranitelnosti se pak berou jako „odchylky“, místo aby se zkoumaly jako strukturální efekty moci (péče, práce, tělo, násilí, slyšitelnost hlasu).

Rozebírat příběh, odhalovat skryté podtexty a dávat hlas věcem, které jsou často intuitivně známé, nepomáhá lidem zlepšit jejich situaci. Poskytuje to slova, možná vhled, který vysvětluje určité zkušenosti – ale nezabrání tomu, aby někdo zemřel. (...) Zatímco domorodé komunity mají zcela oprávněné obavy z další ztráty intelektuálního a kulturního vědění a snaží se získat mezinárodní pozornost a smluvní ochranu, mnoho domorodých komunit nadále žije v politických a sociálních podmínkách zachovávajících extrémní úroveň chudoby, chronické zdravotní problémy a špatnou úroveň vzdělání. Mohou jim násilně odebrat děti, které pak budou „adoptovány“ nebo umístěny do ústavů. Dospělí mohou být závislí na alkoholu stejně jako jejich děti na ředidle, mohou žít v destruktivních vztazích utvářených nuznými materiálními podmínkami a strukturovaných politicky represivními režimy. Zatímco žijí takto, jsou neustále bombardováni zprávami o své bezcennosti, lenosti, závislosti a nedostatku „vyšších“ lidských kvalit.

Standpoint epistemology (Sandra Harding a další) na to reaguje tak, že objektivitu nechce zahodit, ale přestavět: poznání je vždy situované, protože vzniká z určité životní pozice, v určitých vztazích a institucích. „Standpoint“ (do češtiny se překládá jako „stanovisko“ – někdy teorie stanoviska) neznamená „můj názor“, ale metodicky pěstované stanoviště: když začneme z perspektiv těch, kdo jsou na okraji (ženy, kolonizovaní, pracující, menšiny), často uvidíme věci, které centrum přehlíží, protože je bere jako samozřejmé. Cílem je tedy silnější objektivita. Ne zastávat univerzální pozici „nad“, ale ověřovat tvrzení skrze různé pozice, přiznání vlastních zájmů a slepých míst. Průběžně korigovat, co považujeme za „fakta“, podle toho, jak fungují v praxi a jak dopadají na různé lidi.

Tento přístup stejně jako dialektika a dialogický přístup nechápe rozpor a pozici jako „chybu“, kterou je třeba odstranit. Dialektika říká, že společenská realita je utvářená protiklady a mocenskými vztahy, takže poznání nemůže být čistě „zvenčí“; standpoint k tomu dodává, že právě z marginalizovaných pozic se tyto rozpory často ukazují ostřeji, protože lidé je žijí na vlastní kůži. Dialog pak není jen výměna názorů, ale praktická metoda, jak tyto rozdílné perspektivy uvést do vztahu: vytvořit podmínky, aby byl slyšet i slabší hlas, aby se střet perspektiv nezměnil v dominanci jednoho a aby se společné porozumění „ověřovalo“ v praxi (co naše pojmy dělají, koho zviditelňují a koho vyčleňují). Můžeme říci, že standpoint epistemology spolu s dialektikou dávají dialogu obsah, dialog pak dává dialektice a standpoint epistemologii formu:

1. Můžeme tak dialog chápat nikoliv jako asbtraktní metodu, ale rozumět jeho vztahu ke společenským konfliktům, k dialektice společenského vývoje.
2. A naopak, dialog umožňuje zastávat určitou perspektivu nebo artikulovat rozpor produktivně; umožňuje nám pracovat s rozdíly, aniž bychom propadli iluzi, že je lze odstranit.

Kritika

bell hooks nám pomůže pojmout Johannesenovy optimistické charakteristické rysy dialogu kriticky. V existencialistické tradici je totiž dialog především individuálním komunikačním výkonem – vztahovým, ale v zásadě sociálně dekontextualizovaným („jaké si to udělají, takové to mají“). Hooks odmítá chápat dialog jako „čistý“ ideál dobré vůle a harmonie a místo toho jej zasazuje do podmínek moci, institucí a nerovností. Jde o napjatý prostor, kde se střetává možnost osvobozující reciprocity s reálnými bariérami. Pokud vezmem příklad výuky: může to být odpor studujících, strach z překračování hranic, asymetrie autority, a také rasové, genderové a třídní struktury, které formují to, kdo může mluvit, jakým jazykem a s jakou legitimností. Právě proto hooks zdůrazňuje, že učitel/ka může usilovat o vztah založený na vzájemném uznání, ale situace jej nemusí umožnit. Dialog je možnost, ne garantovaný stav.

Dialog nesmíme idealizovat. „Pouhá otevřenost“ nestačí. Hooks ukazuje, že komunikační hranice existují vždy (institucionální, psychické, kulturní) a že dialog není vyloučení konfliktu, ale práce s ním. Jak uvidí později, rozvíjí tak i emancipační přístup Paula Freireho (jehož teorie nás čeká v závěru semestru): výuka nesmí být jednosměrné ukládání znalostí. Klade požadavek, aby studující nebyli pasivní příjemci, ale spolutvůrci poznání — což přímo otevírá antinomie jako porozumění vs. konflikt, autenticita vs. strategie nebo rovnost vs. asymetrie (protože participace se děje uvnitř reálných nerovností, ne mimo ně). Tak je zároveň její pojetí dialektické.

Když jsem poprvé začala veřejně hovořit o své práci, byla jsem zklamaná, když jsem provokovala publikum k myšlení, ale oni to odmítali. Nejenže byla moje touha po souhlasu naivní (od té doby jsem pochopila, že je hloupé si myslet, že člověk může provokovat a zároveň dosáhnout souhlasu), ale byla také nebezpečná. Taková touha totiž může podkopat radikální odhodlání a přinutit člověka změnit hlas, aby si získal úctu.

Vyjádření názoru není v kultuře nadvlády prostým gestem svobody. Často jsme oklamáni (ano, i ti z nás, kteří nadvládu zažili) iluzí svobody slova a falešně věříme, že v atmosféře otevřenosti můžeme říkat, co chceme. Nebylo by třeba ani mluvit o tom, že utlačovaní a vykořisťovaní se ozývají, artikulují a redefinují realitu, kdyby neexistovaly represivní mechanismy umlčování, potlačování a cenzury. Máme za to, že mluvíme v prostředí, kde se cení svoboda, a často jsme šokováni, když zjistíme, že jsme napadáni a naše slova znehodnocována. Je třeba si uvědomit, že osvobozující hlas nutně konfrontuje, narušuje a vyžaduje, aby posluchači dokonce změnili způsob, jakým poslouchají a existují. Vzpomínám si, jak jsem před několika lety hovořila s Angelou Davis o výhrůžkách smrtí, které často dostávala před svými projevy. Náš rozhovor na mě měl hluboký vliv, na mě jako posluchačku; změnil mé chápání toho, co znamená mluvit z radikální pozice v této společnosti. Když člověk ohrožuje, je v ohrožení.

Pedagogické zásady bell hooks

Ať už jsme profesionálními pedagogy (ve školství), anebo vedeme workshopy, dílny, děláme osvětu... její zásady jsou dobrým kompasem, jak to dělat dialogicky.

1. Udržuj naději jako praktickou pedagogickou orientaci. Pedagogika má otevírat možnost změny a posilovat chuť jednat; hodina má zanechat pocit, že učení může obnovovat vztahy i smysl.
2. Buduj učení jako komunitu vzájemnosti: učitel a studující jsou partneři. Nejde jen o „předání látky“, ale o společnou práci, kde se respekt a důstojnost druhých hlídá stejně jako obsah.
3. Dej rozhovoru ústřední místo v učení. Sdílení a promýšlení nahlas je součást poznávání; podporuj prostor, kde se dá ptát, opravovat se a učit se ze setkání perspektiv.
4. Odmítej autoritářství, ale udržuj náročnost; učení může být vážné i radostné. Pravidla a nároky mají sloužit učení, ne poslušnosti; vedou k růstu, ne k ponížení.
5. Uč s láskou jako etickou praxí, která je neoddělitelná od spravedlnosti. Vytvářej podmínky, kde kritika není zraňování, ale péče o pravdivost; bezpečí nevzniká mlčením, ale férovostí.
6. Počítej s konfliktem a uč, jak jej nést bez ničení vztahů. Neshoda nemusí rozbít skupinu; dá se vést tak, aby chránila zranitelné a zároveň umožnila proměnu názorů.
7. Přesuň roli učitele od moci ke službě: ptej se, co studující potřebují k učení. Autorita se projevuje tím, že vytváříš podmínky pro růst druhých, ne tím, že si vynucuješ převahu.
8. Oslabuj soutěž, stud a chladné předstírání „nezúčastněnosti“, které rozkládají společenství. Místo přepočítávání bodů podporuj opravdovou zvědavost, spolupráci a odvahu učit se i skrze chybu.
9. Uč vědomě proti rasismu a buduj prostředí, kde rozdíly nevyvolávají strach. Práce s předsudky je součást vzdělávání; cílem je, aby se nikdo nemusel bránit svou existencí, aby mohl myslet a růst.
10. Propojuj učení s celostí života a podporuj přítomnost „tady a teď“. Znalosti nemají zůstat jen v učebně; veď studující k tomu, aby je uměli vztáhnout k vlastnímu životu a sdílet je v praxi.

Kánon

Bachtin vychází z toho, že jazyk není neutrální systém, ale živé společenské pole. Klíčový pojem je dialogičnost: každá promluva je odpověď na jiné promluvy a zároveň předpokládá budoucí reakci, takže význam vzniká ve vztahu, ne „v hlavě mluvčího“. S tím souvisí adresnost (mluvím vždy k někomu) a odpovědnost/odpovídání (na slova se navazuje, slova něco dělají). Druhý velký pojem je heteroglosie (různořečí): v jednom jazyce existuje mnoho „sociálních řečí“ (úřední jazyk, akademický, slang, náboženský, mediální…), které nesou odlišné hodnoty a moc. Proto je jazyk vždy ideologicky nasycený: slova v sobě mají cizí akcenty a postoje, které si přivlastňujeme, přetváříme nebo jim odporujeme. A právě z této mnohosti plyne polyfonie (zejména u románu): více hlasů může existovat vedle sebe bez toho, aby je autor „zavřel“ do jediné pravdy.

Tyhle pojmy Bachtin používá i k rozlišení mezi autoritativním diskursem a vnitřně přesvědčivým diskursem. Autoritativní diskurs (např. dogma, oficiální ideologie, „to se přece ví“) vyžaduje podřízení: bere se jako hotový a uzavírá otázky. Vnitřně přesvědčivý diskurs je naopak něco, co si člověk osvojuje v dialogu: zkouší, kombinuje s vlastní zkušeností, a tím mění jeho podobu. Důležitý je i pojem karneval: dočasné převrácení hierarchií, kde se znejišťují autority a otevírá se prostor pro jiný hlas, humor, tělesnost a kritiku. Pro Bachtina tedy dialog není jen „slušná výměna názorů“, ale způsob, jak jazykem probíhá boj o význam a moc — a jak se v tomto boji může otevřít prostor pro svobodu, pluralitu a změnu.

Kritika

Ngũgĩ wa Thiong’o (kikujské jméno, přibližná česká výslovnost: ngú-gí va ďiong-o) v Decolonising the Mind tvrdí, že jazyk není neutrální „nástroj komunikace“, ale nosič kultury a paměti: v jazyce se ukládají hodnoty, obrazy světa, hierarchie i to, co je považováno za „normální“ nebo „lidské“. Koloniální nadvláda proto podle něj neprobíhá jen přes ekonomiku a stát, ale také přes jazykovou politiku: když je školství, literatura a prestiž přesměrována do koloniálního jazyka, vzniká odcizení – člověk je veden k tomu, aby se díval na sebe a svou komunitu cizíma očima a vlastní jazyk (a s ním i kolektivní zkušenost) se odsune na okraj. Proto Ngũgĩ prosazuje dekolonizaci skrze návrat k africkým jazykům v psaní, vzdělávání a veřejném životě – jako podmínku kulturní a politické emancipace.

Jazyk jako prostředek komunikace a jako kultura jsou tedy vzájemnými produkty. Komunikace vytváří kulturu: kultura je prostředkem komunikace. Jazyk nese kulturu a kultura nese, zejména prostřednictvím ústní tradice a literatury, celý soubor hodnot, díky nimž vnímáme sami sebe a své místo ve světě. To, jak lidé vnímají sami sebe, ovlivňuje to, jak se dívají na svou kulturu, na politiku ve svém okolí a na sociální produkci bohatství, na celý svůj vztah k přírodě a k ostatním bytostem. Jazyk je tedy neoddělitelný od nás samotných jako společenství lidských bytostí se specifickou formou a charakterem, specifickou historií, specifickým vztahem ke světu.

Ngũgĩ wa Thiong’o měl původně anglické křestní jméno, které ale spolu s psaním v angličtině odvrhnul na konci šedesátých let. Anglickému jazyku se sice věnoval jako profesor na Univerzitě v Nairobi, ale zároveň se zasazoval za zrušení katedry – podle něj mělo být studium anglické literatury nahrazeno africkým studiem v původních jazycích. To se nakonec i podařilo. Nebyl jen slavný spisovatel, ale člověk, který za své názory tvrdě zaplatil. V 70. letech se – inspirován marxismem – pustil v Keni do budování lidového, komunitního divadla. S místními z Kamiriithu (Keňa) a dramatikem Ngũgĩ wa Mirii uvedl v roce 1977 hru Ngaahika Ndeenda (Vdám se, až budu chtít) v kikujštině, která otevřeně mluvila o třídním boji, nespravedlnosti a o tom, jak se i po získání státní nezávislosti dál drží moc a bohatství v rukou několika málo lidí. Režim to vzal jako provokaci – Ngũgĩ wa Thiong’o zatkli a drželi bez soudu. Ve vězení na toaletní papír napsal první moderní novelu v jazyce kikuju, Caitaani mũtharaba-Inĩ (Ďábel na kříži)

Postkoloniální kritika jazykového imperialismu doplňuje Bachtinův postřeh, že každý komunikační akt osciluje mezi decentralizací (individuální projev v dané situace) a centralizací (kulturní, ideologická hegemonie).

Koncepty Ngũgĩ wa Thiong’o se dají chápat jako specifický případ toho, co popisuje Bachtin jako „ideologicky nasycený“ jazyk: žádná individuální řeč není čistě soukromá, protože mluvíme z už existujících „cizích slov“ a společenských řečí (autority, instituce, profesní jazyky, generační slangy) – jazyk je vnitřně stratifikovaný (heteroglossia) a každé promluvení je zároveň zápas o význam. Ngũgĩho „koloniální jazyk“ pak můžeme pojímat jako zvlášť mocnou vrstvu autoritativního diskursu, který se tváří jako univerzální a „objektivní“, ale ve skutečnosti nese konkrétní ideologii a moc; individuální mluva se vůči němu buď podřizuje, nebo ho přetváří (přisvojuje, hybridizuje, ironizuje) – a právě v tomhle dialogickém střetu mezi osobní promluvou a kolektivní ideologickou vrstvou se rozhoduje, zda řeč reprodukuje nadvládu, nebo otevírá prostor pro dekolonizační „ideologické stávání se“.

Mini-lab na hodině

„Překlad dialogu“: vezměte krátkou debatu a přepište ji do dvou registrů (akademický vs. zkušenostní). Co se ztrácí? Kdo ztrácí hlas?

Vede: Matěj Richtr