Bio

Narodil jsem se (1984) a hodně času v dětství jsem trávil v Ostravě, odkud pochází velká část mojí rodiny. I když mám s tímto městem dnes svazky už spíše jen nostalgické, cítím se tam doma. Vyrůstal a studoval jsem ale v Brně, kde jsem po gymnáziu šel na scenáristiku a dramaturgii na Divadelní fakultu JAMU (ateliér Antonína Přidala) a později na religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Vystudoval jsem, získal doktorát (pod vedením Pavla Švandy) a přesvědčen o tom, že živit se děláním filmů nechci (protože mne víc baví nad uměním přemýšlet), jsem zakotvil v akademické sféře. Mým celoživotním tématem je vztah dialogu a umění a nacházení platforem pro rozumění, a to nejen druhým lidem, ale především sobě samému a vlastní identitě. Někdy tato témata rozvíjím spíše jazykem odborným, jindy publicistikou. Těžko je pro mě přihlásit se k jednomu oboru. Prošel jsem různými a čerpám z nich ze všech. Nejraději se vyjadřuji formou eseje.

Od absolvování gymnázia jsem se živil psaním pro různé časopisy, později jsem to zkoušel v Českém rozhlase a po několik let jako režisér v České televizi. Nechal jsem dráhy aktivního tvůrce, ale filmová tvorba pro mne pořád zůstává zdrojem potěšení a materiálem k přemýšlení. Proto jsem taky napsal knížku Krása ve filmovém dokumentu (2014), v níž jsem se pokusil interpretovat filmy Jana Špáty pohledem svých filozofických zájmů.

V roce 2008 jsem se náhodou dostal do party lidí, která zakládala studentské rádio na Masarykově univerzitě (Radio R). První roky jsem ho vedl, později jsem ho zpovzdálí koordinoval a dnes mu už jen fandím. Tato zkušenost mě hodně ovlivnila. Jednak jsem díky tomu začal působit jako pedagog na Fakultě sociálních studií MU, kde dodnes vedu semináře etiky (i když jsem si předtím nikdy nedokázal představit, že budu učit), jednak jsem se na pár let upsal obhajobě komunitních médií. Dělal jsem školení, přednášel o tom, proč u nás tento sektor chybí, a podílel jsem se na přípravě podkladů pro reformu zákona na MK ČR. Tato reforma naštěstí nenastala. Píšu naštěstí, protože s výsledkem jsem nebyl spokojen.

Dnes je mým hlavním pracovištěm Divadelní fakulta JAMU, kde jsem se v roce 2018 habilitoval přednáškou o radikálním umění. Učím filozofii, kulturologicky zaměřené předměty a podílím se na výzkumu především jako teoretik a metodolog. Napsal jsem monografii o inscenaci Písek Arnošta Goldflama z konce 80. let (Existenciální divadlo snění, 2016) a knížku Dialog uměním (2016), která je jakýmsi záznamem mé dosavadní cesty filozofií umění.

Stále přispívám do různých médií. Víc jak dva roky jsem psal glosy pro Radio Wave. Výběr z nich vyšel spolu s dalšími kousky v knize Průhledné zrcadlo (2018). Je to myšlenkový deník člověka, který se pere s kulturní identitou a evropskými hodnotami v těžké době. Vždy jsem se snažil být aktivní nejen perem, ale i činem. Proto jsem po dobrovolnictví v různých neziskovkách osm let byl členem Strany zelených, zpočátku velmi aktivním. Ze strany jsem vystoupil a dnes už hledám jiná řešení.

V roce 2017 jsem založil iniciativu Umělec netrpí zaměřenou na duševní hygienu na uměleckých školách. Byl to nápad rychlý a nepromyšlený, takže si s tímto podnikem dodnes nevím pořádně rady. Pořád si ale myslím, že je důležité, aby studenti a studentky uměleckých oborů měli jednak přístup k pomoci a informacím, jednak aby nepodléhali idolatrii psychických obtíží. Vadí mi, že pedagogové na uměleckých školách buď psychické potíže podceňují, nebo adorují. Nejlepší by bylo, brát je jako součást života a zbavit je (pozitivního i negativního) stigmatu. A k tomu bych chtěl tím, co dělám, taky trochu přispět.

Žiji s hladkosrstým foxteriérem Ziggym, kterému jsem začal před lety říkat podle mého oblíbeného alba od Davida Bowieho. Aniž bych to tehdy tušil, je tak zběsilý, že odkaz ve svém jméně naplňuje dokonale.

Profesní strukturovaný životopis k dispozici ke stažení zde. Portrétní fotografie pro použití pro propagaci zde (autor: Václav Mach).